Speleohistorický klub Brno

Už se z toho stala málem tradice – přijel jsem si ke Kučovi v sobotu v poledne přivonět, cože to mají dobrého k obědu. Vyzvedl jsem nářadí a spěchal na ZUB. Úkol byl jasný – rozšířit vstup do Východní tak, aby bylo možné snadno sestoupit dolů k Nohsledům a aby bylo možné těžit pohodlně sedimenty touto cestou.

To, že je cesta relativně suchá a dá se dojet až k ZUBu, se ukázalo jako omyl hned na prudkém stoupání u chatek. Zcouval/sklouzal jsem opatrně dolů a pokorně jsem si vše hodil na záda. A pěšky k ZUBu. I když bylo pod nulou, zámek povolil lehce. Tak, nasadit vrátek, spustit dolů vak a za chvíli se již koukám do úzkého otvoru, který jdu rozšířit. Minule jsem si nevzal foťák, a tak jsem nemohl nic zadokumentovat, ale dnes jsem již vybaven. Vytáhnu foťák z krabičky, koukám na díru… „No, to jim nic neřekne jak je to veliký“ a tak k otvoru instaluji palici, aby bylo vidět měřítko. „Udělám hezky pár fotek před a po akci, aby bylo vidět, jak se to posunulo.“ Chvilku se vztekám, že dcera (která si foťák půjčila na nějakou práci do školy) ho celý přestavěla, ale už je správně nastaveno i vyvážení bílé, ano takto to bude dobře vypadat a… V tu chvíli mi foťák oznámí, že není kam snímek uložit, protože zařízení chybí karta… To jsou ty chvíle, kdy zjišťujeme, že děti pořád máme rádi, i když vlastně netušíme proč… Ale abych se zbytečně dlouho neupínal k takovým detailům jako je chybějící SD karta, rozhodla se palice, že už je dlouho v nečinnosti a vydala Východní napřed… To člověk neví, jestli se má v takové chvíli smát nebo plakat. Protahovat dolů se mi nechtělo, oblízat přes Trucchodbu taky ne a další exkurze do VyVe taky nelákala. Zbylo mi naštěstí bádací kladivo, jeden maizl donesený minule. No, a další maizl a sochor jsem si donesl z domu (vlastně, to jsem ještě netušil, že mě v průběhu dne bádací kladivo, maizl a jedna rukavice postupně beze slova rozloučení taky opustí…).

Poklepal jsem kameny, jak zbyly od minula, a došel jsem k závěru, že s tím co mi zbylo, toho bez načechrání moc nesvedu. Rozhodl jsem se ještě trochu zúžit už tak úzký most mezi Východní a Centrálem, aby vaničky padaly rovnou do Východní a nebylo potřeba člověka, který by je tam musel shazovat po té, co projedou pod skruže. A potom ještě trochu načechrat ten kamenný trám, který brání průlezu.

No nedopadlo to ideálně. Přeci jen hlíznatý vápenec se nedává jen tak lehce. Tak ještě jednou, trochu víc z východní strany. Konečně se daří uvolnit pár kamenů, které putují za kamarády z minulé akce do Centrálu a povoluje i hlavní kamenný blok bránící v průlezu. Opatrně navazuji popruh na kámen cca 30*25*70 a táhnu ho vrátkem z díry. Do Centrálu bych ho nedostal a házet dolů ho nechci. Nasoukal jsem se do zvětšené pukliny a je mi jasné, že k pohodlnému vstupu to má ještě daleko. No a vaničky by neprošly už asi vůbec.
Ale prolézt se to dá. Zalezu dolů a hledám poztrácené nářadí a rukavici. Kupodivu maizly se zasekly nahoře a mám je hned. Rukavice leží až dole pod jedním kamenem, ale palice anihilovala… Naštěstí ve výklenku pod Katčinou síňkou mám schovanou tu druhou, menší, tak mám čím dělat. Vylézt nahoru se dá překvapivě snadno (nejen spodkem komínu, což už mám natrénováno z minulého kopání, ale i horní štěrbinou). Buším do kamenů, páčím sochorem a postupně uvolňuji jeden kámen za druhým. Akorát škoda, na sochoru se vyštípl zub. A tak jsem si udělal zub na ZUBu ;-).

No chce to ještě jedno načechrání, vyčištění a otvor už je krásně pohodlně průlezný, i vaničky určitě pohodlně projdou. Možná se budou někde zasekávat, ale to už se dořeší příště operativně. Díra cca 60*110 může uspokojit i prostorově vyvinutější jedince :-).

Je půl osmé a přemýšlím, jestli už jít. Úkol je splněný, ale pořád se mi nelíbí ten pupek pod skružemi. Hrozí, že se vaničky (nebo kbelíky z VyVe) budou zasekávat o horní klenbu Východní. Zkusím se na to podívat. Jedná se vlastně o původní zával z balvanů, kamenů a jílu, místy zpevněný betonem. Nechci ale poškodit kamennou hráz, která je pod skružemi po pravé ruce a je nutno postupovat velmi opatrně. Pár menších kamenů se podaří dostat ven a jeden velký uvolnit, ale dostat ho ven nejde a nejde. Z boků má na sobě vrstvu jílu, napříč tak 50*50 cm, ale končí někde hluboko zapasovaný v závalu. Nahoru a do boků se pohybuje aspoň o centimetr, ale ven nepopoleze ani o milimetr. Je půl deváté. Ruce mě bolí a mám už toho docela dost.

V tom mi začne zvonit telefon a to jsem minimálně metr pod skružemi. Netušil jsem, že signál jde tak hluboko. Volá Kuča, jestli je vše OK, což potvrzuji. Potvrzuji ještě pozdější příchod domů a rozhoduji se tři největší balvany v závalu trochu načechrat. Rachot padajícího kamení jen potvrzuje úspěšnost. Beru ochranu a lezu se dolů podívat. Otvor do Východní je nyní skoro na hraně svislice skruží a riziko zasekávání lóden je malé. Zato riziko pádu je nyní mnohem větší – původní pupek je minulostí a od skruží je vidět až do Katčiny síňky. Nu, síňky. Z té větší polovina zmizela, protože část jejího stropu je nyní součástí Východní a ze síňky tak zbyl jen výklenek. Slézání od skruží k Východní není příliš obtížné. Po bocích jsou dostatečně velké skalní stupy a počítám s tím, že je možné je ještě doplnit o ocelové. Minimálně ale při prvním lezení to bude chtít zvýšenou opatrnost a uvolnit kameny, které od posledního načechrání už nedrží třeba zcela pevně. Ale to až příště.

Blíží se desátá. Balím. Venku poletuje sníh. Sundám vrátek. Rozhýbám petlici. Z dálky slyším zvuky ohňostrojů – někdo oslavuje výsledky voleb. Beru baterku, větrák už se sotva točí. Tak, díra je zavřená. Jiskřičky sněhu se třpytí ve světle čelovky. Po cestě k autu se docela rozehřeju. O půl jedenácté předávám vak Kučovi. Zase jeden fajn den…