Speleohistorický klub Brno

Sejití v pátek na boudě probíhalo dle klasického scénáře jak je na jihu zvykem. Ozdravný pobyt se spoustou občerstvení umožnil většině osazenstva být čerství až do čtyř hodin do rána… „Jen zavřená okna a dveře umožnily spát zvěři ze sousedních polesí, tak radostný a veselý byl pobyt bohatýrů, jichž udatný ryk se hvozdem proháněl…“ Však také bylo se nač těšit. Další den nás čekala výroční schůze, kterou by oslabený duch snášel jen těžce a následná akce, ne nadarmo měla název pracovní…
Má-li se kouřit z lidí při práci, je třeba se na to řádně přichystat. A tak hlahol a vonný dým jen zvolna opouštěly spáry chaloupky, kde i nějaké to jablko se v rámci utužení zdraví spotřebovalo…

Když náhodný pocestný by dveře rozrazil, tak pocit by měl, že k permoníkům dorazil. Tolik světýlek rozzářilo temnotu chaloupky, že noc změnila se v den. Však taky bylo se co dívat. Staré hornické karbidky, některé plné patiny zašlé slávy, jiné čerstvě naleštěné… Za každou příběh… Ne jen, jak se každá dostala k dnešnímu majiteli, ale pluje zpět řekou času, člověk může se jen domýšlet to, co již navždy zůstane nevyřčené… Každá pomáhala ukázat další metry v jeskyních, vykopat kousek štoly, najít cestu zpět ke světlu, domů. Zahřát prokřehlé konečky unavených zmrzlých prstů… Dnes je jiná doba, dosvítíme dál, vidíme zřetelněji, neokouříme stropy jeskyní a štol. Světla i vztahy jsou mnohdy chladnější, než bývávalo… A snad proto nám živé, teplé světlo ohně přijde tak příjemné, tak navozující dobrou atmosféru. Takovou, jaká byla i na naší historicky první soutěžní výstavě karbidových lamp 🙂

V sobotu, s blížící se desátou hodinou, začala bouda praskat ve švech. Sešli jsme se všichni (až na Dejva, který se omluvil a Kačku se Zuzanáčem, kteří však postupně dorazili). Schůze začala. Bod za bodem byl rychle vyřešen. Bylo třeba moudře hovořit, neb kuřáci měli k dispozici jen omezený čas, kdy byli schopni se soustředit než volání je vytáhlo na verandu. I vtipná poznámka tu a tam proletěla přátelskou atmosférou. Celkově jsme měli kladnou bilanci. Sice nás jeden člen opustil, ale zase jsme přibrali dva čekatele. I pokladna nehlásila díky dotacím ztrátu přesto, že jsme si dovolili nakoupit pár věcí, co nám chyběly k práci. Zjistili jsme, že kouřovod kamen má díru a mohl by kouřit. Tak proběhla domluva, že ho z naší skupiny vyloučíme, a tento se tak stane výstrahou všem ostatním, protože jsme se rozhodli, že na boudě se nebude kouřit byť by tam byl jen jeden nekuřák, třebas jen jako host. V rámci důkladného plánování jeskyňářské činnosti a PR akcí na příští rok jsme si naplánovali pořídit klubové jeskyňářské mikiny s logem… A toho veselí, co jsme zažili… Ale to už jsme někteří nervózně přešlapovali. Čas kvapil a v díře bylo natěženo, až oči přecházely – v Centrálu bylo materiálu tolik, že tam kde jindy byla ramena, měl nyní člověk kolena…
Skupina se rozdělila na několik oddílů. Část zamířila domů neb tam měli povinnosti či zdraví nedovolilo zůstat déle; někteří byli příliš občerstvení, pro některé jsou snad naše jeskyně málo perspektivní a plánovali vyrazit na nějakou atraktivnější lokalitu no a někteří již snad měli návštěvou výroční schůze za letošek splněno penzum jeskyňářských činností… Ale tvrdé jádro Standa, DaveLuv, Duna, Zuzka Kuča a já jsme vyrazili na ZUB (přeci jeskyňář bez jeskyně je jak vodák bez vody, malíř bez plátna či milenec bez milenky). Ano, a abych nezapomněl, kolují ještě zkazky o členovi, který se rozhodl vyrazit do lesů a tam se věnoval zvyšování IT úrovně domorodců ;-).
Na ZUBu jsme pod žebříky, které jdou skružemi, nainstalovali další, třímetrový, aby se nám pohodlně sestupovalo od skruží ke vstupu do Východní propasti. Smotali jsme lanovku v Centrálu, která zatím není potřeba a zavazela, a pustili se do těžby. Počasí na povrchu nebylo zrovna přívětivé a proto všem, kteří zvládali přežít vlhko a zimu patří velký obdiv a uznání. Zbytky rozbředlého sněhu s blátem, teplota okolo nuly – hnusnější počasí by snad byl už jen vytrvalý déšť. Respekt, někteří si bez legrace sáhli na dno svých sil. Vanička za vaničkou lítaly z díry jako po másle a po počátečním zaváhání jsme je pomalu nestačili dole plnit. Sem tam se vytáhl i nějaký velký balvan na popruhu, který se ani do velké vaničky nevlezl. Pár testovacích záťěžových zkoušek proběhlo. Zával v Centrálu se pomalu stal minulostí a zmizela i stěna vaniček, která bránila, aby při minulých akcích padaly kameny do Jižní propasti. Zbývalo jen odstranit pár balvanů ze zbytků závalu na vstupu do Východní propasti a očistit zbylou skálu od hlinitého sedimentu. Vstup nyní vypadá přírodně tak, jak vypadal před tisíci lety, než se ucpal, a jen pár nepřírodních plošek upozorňuje, že zde byl kdysi zával, který umožnil vznik Severní a Jižní propasti. Posledních pár balvanů pozemní družstvo vytáhlo s vypětím posledních zbytků sil i vůle. Práce byla hotová. Příště navážeme nové, dlouhé lano a již budeme zkoušet těžit ze dna Východní.

Ještě jsme se s Dunou skočili kouknout na dno a zpět. Východní propastí tak prolezl již druhý člověk. Je to úžasný pocit. Za pár desítek sekund je člověk pohodlně tam, kde se dřív pracně musel plazit mnoho minut. A protože měl s sebou Duna foťák, můžeme se pochlubit pár snímky, jak vlastně Východní vypadá. Věřím, že budete mít pocit, že vidíte úplně novou/jinou jeskyni a to i při známém pohledu od Centrálu směrem ke skružím.
Na dně Východní nás čeká spousta práce. Dno je zavalené tak, že k Nohsledům se tudy nyní nedá dostat. Holt bude to chtít ještě aspoň jednu pořádnou čistící akci. A nahoře vyrostla velká hromada kamení. Zase jsme udělali pořádný kus práce 🙂

Výstava karbidek

Spustit prezentaci

Pracovka

Spustit prezentaci

Výročka

Spustit prezentaci