Speleohistorický klub Brno

Tak milé děti. Hezky si sedněte a poslouchejte. Říká se za sedmero potoky, sedmero horami a sedmi údolími bylo, nebylo… Ale to by byla taková ta pohádka, co si někdo vymyslel, abyste se báli. Ale vy to vždycky poznáte, a tak mu na to neskočíte. Ale tohle je něco jiného. Já tam byl, a tak mi můžete věřit každičké slovo.

Na opačné straně, než je strana půlnoční, na jedné bezvodé planině bylo maličkaté království. Bylo zvláštní a jedinečné. Království nemělo poddané a vlastně ani krále (protože kdyby si šlechtici měli vybrat krále tak by se vzájemně pozabíjeli). Mělo ale královnu – a protože byla jen jedna (nikdo jiný ji nechtěl dělat) a nebyla žádná Sněhurka, nepotřebovala královna žádné jedovaté jablko a s těmi zdravými co měla, si plně vystačila. Ale jak už to s královnami bývá, nebyla šťastná. „Tak co, pomůžete mi ukojit mé touhy?”, ptávala se smutně. „Chtělo by to nějakou špinavou práci, ne?“ říkala, a lákala na černou, vlhkou, špinavou díru, kam se hned tak někdo neodvážil (protože to tam lehce zavánělo prací). „Ještě nemáte stejné choutky jak já??”, obracela se na šlechtice, kteří, jakoby tušili, že uspokojit tentokrát královnu opravdu nebude lehké. Však se taky zabarikádovali na svých hradech a snažili se předstírat, že neslyší, že královnině touze nerozumí. Zoufalá královna lomila rukama: „Nechávají vás naprosto chladnými a neobjevuje se u vás ani špetka touhy?“ vrtěla smutně hlavou. „Dát jim co proto a příjemně se při tom zapotit?”, snažila se přesvědčovat po dobrém. „Večer se zas vrátíme do míst, kde je horká sprcha a jsou tam měkoučké peřiny.“ Tak děti, myslíte si, že to pomohlo? Správně. Nic se nestalo. Nikdo nic neslyšel. „Tak tedy, můžete to brát jako rozkaz.”, vytáhla královna svůj nejvyšší trumf a všichni věděli, že jde opravu do tuhého a končí veškerá legrace.

I rozhodl se starý šašek, že se královnu pokusí zachránit a její touhy uspokojí nebo se o to aspoň pokusí… Ano děti, zachránit královnu co měla díru plnou sedimentů a ty nechtěli ven. „A že si tam zůstanou a že je jim tam dobře. Prý už tam jsou dlouho, vlastně doma a co že by chtěla.“ No, to víte, že se to královně nelíbilo. „Tak to tedy ne“, zavelela. Odemkli díru, no a šups na to. Zalezla s šaškem dovnitř a už ládovali jednu lódničku za druhou. A že vyzkouší, jak to pojede ven. Nové lanko poslušně sklouzlo královně k nohám a už jela první lódnička nahoru. Jenže ouha, ty nejkrásnější škrapy natáhly drápy a že lódničku nepustí. „To nevadí“, pomyslel si šašek. „Drápy schováme za mříž z VyVe“. Postrčili lódničku, která popojela o pár metrů nahoru, ale zasekla se znovu. V hrdle nad Katčinou síňkou bylo dřív ponecháno několik stupů na jednodušší sestup a ty se zakously do vaničky a bez pomoci se nahoru nedostala. Sediment se držel a nechtěl ven. Zkusili jet ven s druhou vaničkou. To, aby si šašek mohl pořádně prohlédnout, proč vaničky nelítají ven a dovnitř a ven a dovnitř …, aby byla královna spokojená.
A bylo to jasné. Několik stupů, kamenných zubů se opět zakouslo do vaničky. Tak nezbylo než pozvat na pomoc pomocníky, kteří by pomohli zuby vylámat. Boj to byl lítý. Zuby držely pevně a jeden po druhém se jen zvolna uvolňovaly. Jak bušení permoníků, ozývaly se rány palicemi jak oba bušili do zubů. Pot se z nich jen lil a z královny se i kouřilo (to když si několikrát vylezla nahoru oddechnout). Jednu chvíli se ozvalo zaúpění. To když se palice odrazila od skály a místo do sekáče zasáhla královninu ruku. Hned, i přes rukavici, se poznalo, že je to děvče krev (a mlíko)…

Když se uvolnil největší zub (taková menší skalka), tak se naštěstí šikovně zachytil při pádu na dno, protože byl prostě větší, než je šířka propasti. Královna se mohutnou silou opřela do vrátku, trojnožka zaskřípala a balvan pomalu začal stoupat vzhůru. Nové ocelové lanko si tak prodělalo svůj křest ohněm. Párkrát se musela skoro pověsit celou váhou na kliku, jak nechtěl ven, ale nakonec byl venku. Šašek ještě chvíli poupravoval pár posledních vzpouzejících zubů a překážka snad byla zdolána. I nové okénko, kterým se dá prostrčit třeba nářadí do Centrálu se ukázalo :).

Venku se mezitím setmělo a byl čas jít tam, jak říká královna „kde jsou měkoučké peřiny“. A tak převlíct a hajdy na půlnoční stranu, kde už uspokojenou královnu přivítalo jiné přátelské království…
Dobrou noc děti…