Speleohistorický klub Brno

V sobotu 12.1 před Výročkou proběhla pracovka na Zubu. Začali jsme o něco později než je obvyklé, neboť se nám někdo vloupal do boudy, což bylo potřeba řešit. Nicméně i tak jsme se vrhli na kopání a lódna stíhala lódnu. Vyzkoušeli jsme Bobem instalovanou vozíčkovou lanovku, která se velmi osvědčila. Na povrch vyjelo přesně 50 lóden, což za 2,5 hodiny akce je slušný výkon. Poté jsme se přesunuli na Hádek na pivo (18 Kč/ za pivo, ještěže jsme se to dověděli až při placení) a hned na boudu, kde začala dopředu inzerovaná výstava karbidek. Přijeli hosté i z jiných skupin – Královopolská a Dagmar. Sešlo se 17 karbidových lamp a jako minulý rok každý majitel ukázal průtoč lampy, její přednosti a nedostatky a měl právo bodovat první až třetí místo. Výhercem prvního místa se stal Lukáš Lazar s velkou karbidkou z Anglie (10 bodů), druhé místo obsadil také s naopak malou kloboukovou karbidkou Friemann & Wolf (5 bodů). Na třetím místě se umístily hned tři lampy (3 body): skupinová lampa SHKB a dvě lampy od Šlimce (Dagmar). Všichni výherci obdrželi diplom a tekuté zlato. Výstavy se zúčastnilo postupně cca 20 osob mimo skupinu i pár osob z okolních obcí. Akce byla dotována městem Šlapanice.

V neděli 13.1. proběhla výročka. K našemu potěšení jsme měli možnost znovu uvidět členy které nemáme jinak přes rok možnost vidět, přijali jsme nového člena a tři další čekatele. Zvolili jsme víceméně staronové vedení, kde se nově funkce archiváře ujal Duna, který již svůj kladný vztah k dokumentům osvědčil letos, kdy se mu podařilo zdigitalizovat dvě staré kroniky. Předseda obhájil trochu roztřesené předsednické křeslo, pořešili jsme pár organizačních problémů, rozdali spelea a nové klíče od boudy – bouda byla nedávno vypáčena a starý zámek zničen… Trošku jsme se nedokázali dohodnout jestli je moudřejší pracovat na vrátku ve dvou s použitím západky a omezit tím riziko pádu vaničky při vyklouznutí vrátku z ruky a nebo je moudřejší pracovat jen sólo bez západky ale s možností rychle reagovat na zaseknutí lódny a volání z díry, kdy spodní obsluha informuje že je nějaký problém, například namotané/zachycené lano na ruce a západku používat jen př zastavení vrátku. Většina sice byla pro druhou možnost, ale protože se jedná o riziko v obou případech, nechali jsme konečné rozhodnutí na dohodě zúčastněných na každé akci. Dostal jsem ještě za úkol zkontrolovat kladku, která se prý poškodila – prodřela – v sobotu na pracovní akci a rozešli jsme se.

Tedy jak kdo. Já po minulém nadějném provrtání do komínu v Nohsledech jsem ještě chtěl trošinku zabádat a měl jsem se Zuzkou domluvené, že půjde se mnou (a tajně jsem doufal, že přemluví bratránka Petra a taky že jo 🙂 ). A tak jsme ve třech vyrazili. Cíl – zjistit, kam jsem se minule navrtal a zkusit, jestli by se nedala dráha protáhnout s menším počtem zatáček, vrchem přes Nohsledy. Cesta od boudy do Ochozy spíš připomínala tancování po ledě a rychlost nad 10 km/h byla již sebevražedná. Když jsme dojeli k zahrádkám pršelo jak z konve a já už se loučil s představou, že něco uděláme, když déšť pomalu začal přestávat. Petr koukl do mobilu na počasí, že máme tak 15 minut, kdy nebude pršet (a pak prý to bude ještě horší) a tak jsme vyrazili.

Nasadil jsem starou kladku z koloběžky, spustili jsme dolů nářadí a šli jsme na to. Vylezl jsem do komínu a chystal jsem se začít vrtat, když v tu chvíli Petr hlásí, že vidí moje světlo. Tak, že to bude až tak rychlé jsem fakt nečekal. Horní konec Nohsledů končí v komínu, který ústí do Východní propasti cca 0.5 metru pod dnem Katčiny síňky, nahoře, necelý metr od jeho ústí. Nemá tedy cenu prorážet se nejhornějším bodem, to by se dráha moc vlnila, ale bude to chtít o cca metr níž, a mírně vlevo.

Tak jsme si rozdělili úkoly – já začnu čistit komín, Zuzka s Petrem se pustí do kopání na čelbě. Volná hlína a kameny padaly dolů. Když byl kámen větší, odsunula Zuzka lano bokem, abychom nezničili dráhu. Postupně se ale ukázalo, že některé kameny jsou příliš velké, jiné zasintrované a bude je třeba trošku načechrat. Mezitím Zuzka hlásí, že mají natěženou rundu a postupně ji budou přetahovat pod Východní. Vzhledem k počasí se až nahoru netahá. Já ještě shodím trochu nakopané hlíny, kterou jsem držel nahoře, když se dole chodilo, koukneme na hodiny. Pátá hodina dává povel k odjezdu, protože na mé dva spolupracovníky čeká ještě další směna na Dagmaře. Co dodat, někteří jeskyňáři jsou nezničitelní a jiní už zase zničení ;-). Vylézt, vytahat věci, sebrat rozbitou kladku, zamknout díru… Zase máme štěstí – ani moc neprší a někdy okolo šesté předávám Zuzku s Petrem do náruče Dagmaráků. Mám o čem přemýšlet.