Speleohistorický klub Brno

V sobotu 26. 1. vyrážím ráno před devátou opět směrem na ZUB, vytahat co nejvíc z toho, co se natěžilo minule a zakousnout se zase do stropu komínu v Nohsledech. Nebudu tentokrát sám. Přijede i Duna a Kuča s dalším kamarádem (jak se později ukázalo Davidem, jeskyňářem). Vezu si s sebou vrtačku, kterou jsem přes týden zrepasoval, protože po minulé akci už stařenka odmítala pracovat. Dostala mazání, nové uhlíky, tak snad bude fungovat.
Vyjíždím a začíná sněžit. -4 °C říkají, že dnes to bude výživné obzvlášť pro ty na povrchu. K ZUBu už dojíždím zasněženým lesem. Auto skáče těsně vedle stromů a já si nadávám, co to zas dělám za „nemoudrou věc“. Zaparkuji na obvyklém místě a celkem oprávněně se děsím, jak se bude otvírat vlez. Centimetrová vrstva ledu okolo otvoru pro ruku jen potvrzuje mé obavy. Ruka nejde strčit ani dovnitř. Rozbíjím led. Kupodivu zámek, který jsem minule promazal, jde naštěstí lehce. Horší už je to ale s petlicí. Ta je zarostlá v ledu. A ledový klíč drží… A že nepustí. Naštěstí mám s sebou kus trámku na stojku a po chvilce vysvětlování led povolil a zmrzlými prsty jsem petlici rozehřál tak, že povolila. Celá skruž je zevnitř ovalená ledem. Nasadit vrátek, rozjet vzduch a do díry. Vlastně ne, ještě bych se měl zapsat do papírů… Zkřehlými prsty hledám volný papír. Vločky se vpíjí do papíru. Propiska vzdoruje. Mumlám něco o k… (kruté vrchnosti) zapisuji jen to nejdůležitější, spouštím vaky s jídlem a nářadím, a utíkám se ohřát do díry. Kontrolní telefon mám s velkou bezpečnou rezervou domluvený na devátou večer, tak věřím, že do té doby určitě roztaju ;-).
Vylezu do komína. Je to tu stejné jak jsem to tu minule nechal. Půltunová kamenná poklička se nehnula, ale stejně vzbuzuje respekt. Je to takový slušný náhrobní kámen… Pokračuji tam, kde jsem minule skončil – uvolňuji hlínu okolo viklajícího kamene, aby šel shodit dolů. Je před jedenáctou když slyším shora hlasy – dorazili Kuča s Davidem. Tak jdeme tahat minule nakopané vaničky. Kuča první tahá sám, David prolézá jeskyni a rozjezd je trochu pomalejší, ale pak i David leze nahoru a vaničky už nahoru mizí v excelentním tempu. Jen by to chtělo nějaký „kecafon“ pro lepší domluvu s povrchem. Ve chvílích kdy vanička jede nahoru, plním další. A tak celá „první runda“ měla nakonec úctyhodných 18 vaniček.
Přijíždí Duna, který měl ještě nějaké rodinné povinnosti, ale je supr, že i tak mohl přijet. Brble, protože nějaký „inteligent“ si stoupl na jeho parkovac místo tak, že zabral tři stání. Asi nějaký nováček. Tak zaparkoval až dole u zahrádek. Sfárá. Pomáhá mi hodit do komína vak s nářadím a začíná plnit prázdné vaničky. Mezitím i kluci co chudáci nahoře mrzli, lezou dolů a minule vykopané sedimenty postupně mizí. První na dno Východní a pak až nahoru. Já mezitím nahoře v komínu připravuji drobné načechrání. Když přijde na vytahování velkého kamene, slezu, jdu ho pomoct uvázat a doprovodit z díry, aby se nikde nezasekl. (Stejně už potřebuji jít na chvilku ven…)
Kámen je venku, vracíme se všichni do tepla. Kuča leze nahoru do komína a zalíbilo se mu tam natolik, že zůstal minimálně o hodinu dýl, než původně s Davidem plánovali. Je sice pravda, že musel konstatovat, že tentokrát učeň překonal pana mistra (pokud to nebylo tak, že slepé kuře zrno našlo 😉 ), ale nakonec se podařilo dolů shodit a následně vyvézt minimálně dva velké kameny. Supr práce. David většinu velkých kamenů rozbil na kousky, které se daly vyvézt vaničkou, tak jsme pak museli doprovodit už jen jeden, který vzdoroval. Taky hezký.
Kluci odešli a zůstal jsem sám s Dunou. Zatímco on šel trošku poškádlit Krtčí, já chystal díry na větší načechrání, aby se kameny daly konečně rozebrat kousek dál. Pod (a místy i nad) kameny je zahliněná cca 5 cm spára, ale ty jsou v sobě pevně zaklíněné, místy zasintrované, tak to jinak nepůjde. Nakonec se podařilo vyvrtat tři a půl díry, takže vrtačka proti minule je v mnohem lepším stavu. Na druhou stranu ale komutátor jiskří a zahřívá se. Je jen otázkou času, kdy umře úplně…
Dokončuji práci, blíží se sedmá a už chceme končit. Přeci jen cesta přes Vysočinu nebude pro Dunu jednoduchá. Ale není nám dáno. Musím se ještě jednou vrátit na čelbu zkontrolovat spojení a zpět. Lezeme z díry. Vše je již v pořádku. Jen ta zima, než člověk všechno uklidí, neúprosně leze do prstů. Na zápis už nemám pomyšlení. Pořád sněží a propiska je už nejspíš taky mrtvá. Je uklizeno, zavřeno. Rychle k autům. Duna lesem, já to mám jen kousek na cestu. Převléct, očistit okna… Zatracený sníh na autě natál a zmrzl na led. „Já už chci teplo na ruce…“ Jsem konečně v autě. Takový tanec dolů jsem ještě nezažil. To, že si domů nevezu kus dřeva na topení zaraženého v autě, považuji za zázrak. Dojíždím k Dunovi a předáváme si první část archivu, rozloučíme se a Duna odjíždí. Sedám do auta a po chvíli se zase potkáváme 😉 Duna se „vesele“ klouže zpátky cestou pozadu dolů z kopce. Ledová centimetrová vrstva a čerstvě napadaný sníh vytvořili nádherně nesjízdný povrch pro jeho pneu. Všude liduprázdno. Klid a mír. Sníh padá… „To je dobrý, to vyřešíme. Mám v autě sekeru“, říkám Dunovi, který právě pochopil, že jsem se totálně zbláznil a raději se sebral a šel podívat po okolí, jestli někde není hromádka štěrku či písek. Padá sníh. Všude jen bílo… Beru sekeru jako kladivo, led praská… Proč jen zcouval tak daleko…! No nic, jinak se odsud nedostaneme. Střídáme se. Po celém dni v jeskyni už není moc sil (ale zase je teplo…). Konečně se daří vyjet. Máváme si. Dunu čeká ještě dlouhá cesta. Je za deset devět. Telefonuji, že jsem v pořádku z díry a na silnici. To jsem netušil, že jsem to ráno odhadl tak přesně… Dojedu domů, večeřím a přišla SMS, že i Duna už je doma. Výživná akce…

nezmrzlí

Pohled do komínu před koncem akce