Speleohistorický klub Brno

Již v tradiční sestavě proběhlo páté načechrávání v sobotu 16. 2. od jedenácti do sedmi hodin do večera.
Počasí už bylo úplně jiné než při minulých akcích. Jaro vonělo a cesta se ukázala nesjízdná. Přeci jen to trvalo teprve pár hodin a mokrá zem nestačila proschnout. Kytky nestihly vystrčit hlavičky. Jen zem opojně voní. Tak jako už tolikrát vždy na jaře. Opojná vůně života, který se probouzí ze spánku. Zavřu oči. Slunce hladí. „Krásně hřeješ“. Nemůžu se dosyta nabažit… Nechal jsem si aspoň nahřát záda, když jsem opravoval dvě vaničky, kde se kvůli ne zrovna nejšťastnějšímu používání západky u vrátku podařilo vytrhnout lanka. Na opravu už nikomu jinému nezbyl čas…Aspoň jsem měl krásnou výmluvu proč ještě chvíli zůstat na povrchu. „Je třeba to opravit.“ Protože jsem potřeboval spustit dolů vak, tak jsem moc nepřemýšlel, hodil dolů opravené vaničky jen tak a… a potvrdilo se, že jak letí vanička dolů bez lanka letí do Centrálu. No ještě že nespadly až do Jižní…
Po sfárání jsem se usadil i s vakem nahoře na Hnizdě a začal jsem klovat Pokličku. Tvořila klenbu. V nejtenčím místě jen tak tři centimetry, ale v nejsilnějším mohla mít i přes třicet. Plošně tak metr na metr. Pěkná váha. Zajímavé bylo, jak nechtěla povolit. Zvonila neprosto dutě. Místy měla kolmé trhliny, ale stejně nepovolila. Taková malá past. Asi čekala, až by se uvolnil pilíř, přes který musíme jít. Měl jsem strach pod ni zalézt a tak musela pryč. Postupně, kousek po kousku se vylamoval pryč. Chvíli po šesté padl poslední větší balvan. Přesto, že spadl řízeně, a věděl jsem, kdy a kam spadne a jak se pak bude klouzat, nebyl to dobrý pocit. Musel jsem notně zabrat, abych ho zastavil, jak se po šikmině rozjel. To kdyby na mě skočilo někdy, když bych to nečekal… děsná představa. Ze tří stran jen přilepený blátem a vzpříčený v klenbě. Děkoval jsem, že jsem nepřekonal strach a nevlezl pod něj a raději jsem věnoval čas jeho odklizení. Tak poklička je pryč a příště se můžu zase zakousnout do pilíře.
Už bylo na čase vylézt. Rychle jsem vylezl. Venku už byla tma. Jen měsíc spoře osvětloval okolí. Jak jsem sundával kladku, kouknu do lesa směrem k údolí hádeckého potoka, najednou uvidím v lese světýlko. Divný. Ještě párkrát zablikalo. Zhasl jsem světlo. Bliklo a už ho nevidím. Měsíc osvětluje paseku. Mžourám oči, poslouchám… „Kdo to tam je?“ Hlavou se mi honí všechny ty příběhy, jak nám ukradli vrátek, rozbili skruže, vlezli na boudu… „Kdo to tam v té tmě byl?“ Cesta tam žádná nevede. Chatky jsou až níž, v údolí. Mohlo to být tak dvě stě, tři sta metrů. Jsem po tmě, poslouchám. Ticho. Jen samé známě zvuky nočního lesa. Musím balit. Katka čeká, že ji odvezu z práce. Potmě demontuji vrátek. Chtěl bych to dělat potichu…nejde to. Matka sklouzla z klíče, zvoní po kamnech. Žádný jiný podezřelý zvuk. „Nepřeslechl jsem něco?“ Vím, že za chvíli se musím ponořit hlavou dolů i s vrátkem do skruže…Podaří se. Ale ten pocit, že nevidím, neslyším, ruce, hlava, tělo v skruži… Jen by stačilo postrčit. „Proč já se jen koukal na ty detektivky, horory. Neměl bych tak blbý myšlenky.“ Uklidit větrák, kbelík. Rozsvěcuji baterku jen na sporo. Matku nacházím skoro hned. Ještě že umím ušima „vidět“ zvuky. Zhasnu, zavírám poklop. „Zase taková pitomá poloha.“ A všude klid a mír, jen v tý mí blbý palicí to šrotuje. „Kdo tu v noci chodil po Skalce. Kde je teď?“ Je uklizeno. Rozsvítím. Vše vypadá OK. Zhasnu. Nasadím batoh a jdu k autu. I to je v pořádku. Je to vše jen v mý hlavě. „No přeci jsem si to světýlko nevymyslel…“ Myslím na Marka… na Jožana… Už mi taky hrabe. „Ale já ho fakt viděl. Několikrát! Fakt. Fakt… Fakt?…“