Speleohistorický klub Brno

„Tak jak dnes bude?“, přemýšlím a koukám na potrhanou oblohu. Je krátce po osmé (9. 3. 19). Sedím v autě, jedu na ZUB a přemýšlím, jestli se mi už dnes podaří prorazit přes skálu směrem od Nohsledího komínu k Východní. Minule, jak se podařilo vypáčit ty tři balvany, jsem si to ani pořádně neprohlídl, tak rychle jsem musel vystřelit. Třeba už se z Hnízda stane chodba…
Je sucho a tak se podařilo opět dojet až nahoru. Škoda jen, že tu někdo jezdil do lesa s těžkými auty. Za chvíli bude cesta pro nás, co nemáme terénní vůz, nesjízdná. No, třeba si to časem trochu zpravíme. Když vystoupím z auta, přivítá mě pokřik sojek. Létají ze stromu na strom okolo jeskyně. Je tady jaro a tak si vymezují „zájmová území“. Rychle převléct. Cestou ke vstupu potkávám své nejmilejší kytky. Podléšťky. První dvě se sice krčí, ale už kvetou. Jo jo, už je to zase tady. Ještě chvíli a ze Skalky bude zase rozkvetlá skalka. Otevřu jeskyni. „Ach jo,“ zjišťuji, že jsem nabitou baterku k větráku nechal v autě. Naštěstí neparkuji daleko a cestou, teď už bez vaku s vrtačkou, si můžu vyfotit ty první poslíčky jara. Tak, vzduch je zprovozněn, vak spuštěn, tak můžu jít taky.
Nahoře v Hnízdě mám konečně čas si vše prohlédnout a zkusit udělat pár fotek. Balvany co se minule uvolnily, ležely na 5 cm silné hliněné proplástce. Nad hlavou mi zvoní další část „pokličky“. Poklička se vlastně skládá ze čtyř vrstev, mezi kterými je vždy vrstvička jílu. Nejtenčí má sílu tak 2 cm nejsilnější, nejspodnější něco přes dvacet. Celkově něco málo přes třicet cm uvolněného -„zvonivého“ kamene nad hlavou… Chodbička-výklenek po levé straně balvanu je nyní krásně průlezná, ale končí jen malým zahliněným okýnkem, které možná komunikuje se zahliněnými puklinami na dně Katčiny síňky. Očistil jsem jíl, vylámal pár zbylých uvolněných kamenů, jestli se nepůjde prorazit za balvanem, který stojí v cestě. Vypadá to ale všude stejně kompaktně.
Je čas vytáhnout vrtačku a načechrat další části pokličky. Třeba, až se uvolní přítlak shora, jednotlivé vrstvy kamene se podaří odloupat.
„Bobe, to jsi ty?“ Divné, asi už mi fakt hrabe a mám slyšiny… „Bobe!“, konečně poznávám Zuzanáčův hlas shora. Má ho chudák poslední dobou takový trošku churavý. Nechce se mi slízat Nohsledy dolů, vylízat nahoru a zase zpět, ale jsem rád, že slyším spřízněnou duši. Škoda jen, je nemá s sebou hadry. Mohlo nám být veseleji. Ale i tak bezva návštěva…
Pouštím vrtačku. Zvuk nevěstí nic dobrého. Na to, že mám nabité baterky a nedávno měněné uhlíky, tak zpívá labutí píseň. Celkově se podaří vybít necelé dvě slabší baterie a konec. Ani po výměně za nejsilnější, čerstvě nabitou, se vrtačka už nerozjede… Tak zase zpátky pokorně k paličce, sekáči a špičáku. Jak za starých časů…
Vždy kousek po kousku. Hledám prasklinky, hranu, slabší místo… Postupně vyrábím makadam… Vzpomínám, jak jsem tuhle onehdy četl, jak se „ten, jehož jméno nemůžeme vyslovovat“ pokoušel rozbíjet skálu u Habrůvky sázením ohně… „No, raději zkusíme opravit vrtačku.“ Když jsem měl ruce uklepaný, tak chvíli odpočívám a jak se tak rozhlížím, koukám směrem ke Spojovacímu komínu. Dvě okýnka a mezi nimi balvan. Pořádně zapresovaný, ale třeba…
Spojovací komínek je jedna z mnoha maličkých záhad na ZUBu. Byl objeven při prokopávání Východní propasti a spolu s Katčinou síňkou to byly jediné dvě volné prostory v propasti. Spojovací komín je neprůlezný, ale směrem nahoru se rozšiřuje. Protože je ale zahnutý, není vidět jak je vysoký a jestli někam nepokračuje v již průlezném profilu… Z Hnízda nad Nohsledím komínem by tam mohlo jít vidět, kdyby… kdyby právě ten kámen nezavazel v pohledu. Beru sochor a páčím. Kámen se nepatrně viklá. Ale i tak vzdoroval alespoň hodinu, než se ho podařilo uvolnit a shodit dolů. Spojovací komín se lomí a je vlastně původní pokračování Nohsledího komínu. Časem prokorodoval do Východní propasti, to je ten zlom. Směr pokračování Spojovací komínu je vlastně přesně v ose vrstev, které jsou v Hnízdě. To taky vysvětluje, proč se směrem nahoru rozšiřuje. Dno je pokryto cca 20 cm hlíny. V ní a částečně na ní leží balvan dlouhý něco přes metr, a který pokračuje až do Hnízda. I když se nepatrně viklá, nepodařilo se ho zatím oddělat. Asi je větší, než vypadá. Asi se ale půjde, po jeho oddělání do komínu naplazit. Zatím to (alespoň pro člověka mých rozměrů) možné není, ale máme ve skupině úžináře… Vrch komínů (asi) končí jakoby plochým hrncem cca jeden metr od spojení.

Je sedm hodin pryč, je čas balit. Zkusím udělat pár fotek a lezu dolů a nahoru. Hromada kamení dole je větší než jsem čekal. Třeba se příště podaří vytahat. O půl osmé hlásím, že jsem v pohodě venku. Dnes mám ještě půl hodinu k dobru (ale na to, že jsem si původně říkal, že v pět už asi budu doma…).

P. S. Doma jsem rozdělal vrtačku. A věc, které nerozumím: Jeden z uhlíků je totálně sjetý, druhý jak nový. Kdybych neměnil oba uhlíky, řekl bych, že někdo vyměnil jen jeden. Zkoušel jsem přítlak. Jestli není velký a tak by způsobil rychlejší obrušování. Ale ne, naopak. Na obroušeném uhlíku je přítlak menší. Tak nevím, je to proto, že je přítlak malý, dochází k jiskření a tím výraznějšímu úbytku na uhlíku? Pokud někdo víte, čím to je, dejte vědět.