V sobotu 16. proběhla březnová skupinová akce. Postupně jsme se sešli u díry v konečném počtu 5ti kusů. Nejprve v díře zmizel Duna se Standou a vrhli se na čištění Nohsledů s nadějí, že když to zvládnem v dobrém čase, dostaneme se aj na čelby. Bob si vzal roli vrátkáře a já s Kůčou jsme se starali o to co, lezlo ven. Těžba jela hezky svižně a plynule, pouze v jednu chvíli si Bob nejprve zavolal Kůču, že jede něco těžšího, ať mu jde pomoct, ale poté co spolu zabrali, si všimli, že je vypadené lanko z kladky – sjednali tedy nápravu a jelo se dál 🙂
Pár minut před dvanáctou, se ozvalo s díry, že Nohsledi jsou vyčištění. Dali jsme si tedy pauzu na oběd, probrali pár věcí a vzhůru znova do díla. Zašla jsem na čelbu vyzkoušet svůj nový rýček – prvně jsem přemýšlela, že půjdu do Krtkovky, ale naznala jsem že rýček je přesně dělaný na nutné zahlubování na čelbě v Nohsledech a taky že ano. Práce mi šla rychle od ruky, ale s dechem to bylo horší. Vzduch vzadu na čelbě nic moc, a když se k tomu přidá i fyzická činnost – no, po několika lódnách jsem funěla jak lokomotiva, ale ryla statečně dál. Zahloubila jsem dno na čelbě zhruba o 0,5m na délce metr a nějaký drobný. Ze začátku byl sediment čistý, ale hlouběji se začal mísit s většími i menšími kamínky. Tím se zpomalilo plnění lóden, Bob se z povrchu vydal na vrchol Nohsledů a Duna, který do té doby pendloval po Nohsledštráse, zalezl do Krtkovky. Mezi 3-4 odpoledne nás opustil Duna, Kůču se Standou začal opouštět morál a mě docházel čas. Rozhodli jsme se vytahat poslední rundu. Tak jsme se vrhli do díla, já si potom ještě vylezla na vrch Nohsledů, mrknout se cože tam ten Bob vlastně tvoří a pak rychle ven, balit a… a zjistila jsem, že spoj kterým jsem se chtěla přesunout na sever krasu jsem úspěšně zakopala.
Ale ani tak jsem neztrácela chuť přesun udělat 🙂 Kůča mě hodil do Ochoza (cestou mi ukázal, co ta jeho supr kára umí v zatáčkách), kde jsem akorát stíhala bus do Jedovnic – aspoň něco. Cestou v busu jsem vyjednala zázemí na Myotisu, kde počkám na spoj na Holštejn. Takže to nakonec dopadlo dobře, nicméně Pavel byl ze zkušenosti po podzimním Setkání jeskyňářů natolik vyděšen z teho, že budu tři hodiny na Myotisu, že pro mě dojel s Marťou od punkeváků autem. A já byla aj ráda, po kopání na tom našem jižanském čerstvém vzdoušku jsem se akorát najedla a zalezla do spacáku.
Něděli jsme tedy strávili u 6-20. Po snídani Marťa vyrazila domů, Pavel s Michalem se vydali kopat do Vymodlené a já čekala na návštěvu ze Slovenska. Čekání mi uběhlo rychle, na základně zůstal ještě Milan, který se chystal na autobus, tak jsme si hezky popovídali o krasu. Kolem poledne dojela Katarínka s Karolem – dopředu jsme byli domluvení, že je provedu ve Vymodlené, ale pouze Ztracenou chodbu neb Katarína je v sedmém měsíci a tudíž jí jsou užší chodbičky odepřeny. Nicméně jeskyňařina je pro ni srdeční záležitost a očividně na ni připravuje i malého – Michálku jsme prolezli komplet a ve Vymodlené ji zastavila až místa, která byla už opravdu na plazení. Ty jsem si ale já neodpustila, protože za těmi místy se skrýval nejnovější objev ve Ztracené – šestimetrový komín ukončený zaklíněnými bloky – a na ten jsem se musela jít podívat (níže máte odkaz na článek o objevu od Pavla). Poté co jsem se dostatečně pokochala, jsme vyrazili zpět. Katarínu s Karolem jsem nechala, ať se kochají v Osmdesátce a já se vydala hledat chlapy – chuďátka si na základně zapomněli nachystanou svačinku tak jsem je šla zachránit, jinak by po kopání neměli dost sil na cestu ven. Za odměnu, a aby se mi lépe lezlo po žebříku, jsem vyfasovala do ruky motyčku a vraceli jsme se všichni ven. K+K se vydali obdivovat další krásy Moravského krasu a my se zatím vrhli na balení a úklid základny, abychom to stihli, než se vrátí. Víkend jsme zakončili procházkou na zříceninu hradu Holštejn a občerstvením v místní hospodůdce.
Pavlův článek ZDE
