Když někdy začátkem června jsme s Dunou začali předběžně plánovat další miniakci na ZUBu a vybrali si poslední červnový víkend, netušili jsme, že nejsme sami kdo má s tímto víkendem plány. Překvapení přišlo někdy v polovině měsíce, když Lazar oznámil, že plánuje narozeninovou bečku taky tento víkend. Jak psal, plánoval bečku spojenou s kopačkou na Ponoru tedy „blízko u zdroje“. Předpokládali jsme, že vidina občerstvení, naláká dostatečné množství pracovníků na Ponor. Protože jsme stejně neměli jiný prostor na ZUBní miniakci a protože některým ležím v žaludku až tak, že se se mnou „nechtějí střetávat“, tak jsme se rozhodli miniakci udělat a mít tak (možná první) pracovní akci, při které by se pracovalo na obou pracovištích naší skupiny společně.
Sešli jsme se na ZUBu těsně po desáté. Duna byl už nalezlý ve stěně Východní propasti a pokračoval tak tam, kde jsme minule skončili. Vytahali jsme s Míšou, který se mnou přijel, co bylo nakopané a šli se podívat dolů, jak to Dunovi jde. Chvíli jsme kopali všichni tři. Než se nakope dostatek materiálu, aby mělo cenu, mít na povrchu člověka. Duna čistil severovýchodní stěnu cca 3-4 m nad dnem Východní propasti. Míša jihozápadní stěnu Dómku nohsledů a já pokračoval v zahlubování severozápadního výklenku z Východní propasti. Práce nám šla od ruky. Duna mi něžně vracel to, jak jsem minule nad ním kopal. Zkrátka idyla. Ovšem jen do doby, než se Duna ve stěně zavrtěl a místem, kde záda ztrácí své slušné jméno, na mě shodil balvan jak židli a kus hlíny, na kterém dosud seděl. Naštěstí jsem stál zrovna tak, že jsem ho zachytil a hodil bokem, takže kromě toho, že jsme se oba lekli, vše dopadlo dobře. Protože zbytek stropu výklenku taky nevypadá zrovna nejstabilněji, dohodli jsme se, že přeskupíme síly do již mile osvědčených pozic. Míša půjde tahat nahoru, Duna bude navěšovat a já se pokusím dotěžit severozápadní strop, aby se mohlo pokračovat v průzkumu dna propasti v západním a severním směru. Mezi tím se nahoře ukázal Standa a tak nám bylo hned veseleji a nahoru mizela jedna lódna za druhou. Buď to bylo tím, že jsem nebyl ve formě nebo byl sediment tentokrát vyschlý víc a tvrdý jako kamení nebo špatnou polohou pro kopání, ale celou dobu to vypadalo, že povrchové družstvo má navrch a já nestíhám. Však se taky Míša vrátil dolů, aby zase chvíli pokračoval na svém pracovišti a pak vystřídal Dunu, který se šel potěšit kopáním do Krtkovky. Při výkopu se mu podařil zajímavý objev. Našel kousek kosti, který necháme prozkoumat odborníky, jestli se jedná o recentní materiál.
Nevím už přesně kdy, snad někdy po třetí hodině nás musel Standa opustit protože měl jiné povinnosti. Naštěstí ho za chvíli vystřídal Béďa s přítelkyní a tak jsme mohli v příjemném tempu pokračovat až do šesti, kdy jsme si řekli, že stačilo, a půjdeme podívat, jak se daří druhé polovině skupiny. Vytahalo se celkem prý jen 66 lóden. Většinou Macíků protože z menších lóden sypký materiál, který nešel udusat, vypadával cestou. (Já tomu číslo ale moc nevěřím a podezírám povrchové družstvo z hrubých chyb ve výpočtech při přechodu z pětkové do desítkové soustavy při změně počítadla. Ruce mě bolely, jak by jich bylo aspoň o čtyřicet čtyři víc 😉 )
Ve stropu výkopu je odhalená západní o východní skalní stěna. Severní stěna zprvu stoupá nahoru, ale nyní zase ustupuje. Prostor se podařilo zvětšit tak, že tam, kde jsem ráno ve stěně začínal kopat, se mohu nyní postavit. Materiál u stropu bývá odsednutý maximálně jeden cm, sem tam se objeví kapsička do 5 cm hloubky. Párkrát to už vypadalo, že toto místo budeme mít dotěžené a budeme se moct přesunout dolů, ale ještě budeme muset chvíli pokračovat, abychom zjistili, jestli se jedná o komín nebo chodbu. Prostor Východní propasti se hezky ukazuje, ale nic neočekávaného se nakopnout nepodařilo. Jak se říká v naší skupině: „Jsme (stále) před objevy“. Děláme to ale rádi a baví nás to. 😉 Největší zajímavostí je asi z Krtkovky vytažená kost, což je po mnoha letech první objev tohoto typu.
Rozloučili jsme se s Dunou a rozjeli se k druhé polovině skupiny a dalším hostům.
Nevím přesně jak probíhal pátek a sobota na boudě. (Snad doplní někdo z účastníků alespoň v komentu). Když jsme přišli, hezky nás přivítali. Všude panovala příjemná atmosféra, lidí bylo tak akorát, aby si každý mohl popovídat s každým. Ani moc ani málo. I nějaký dobrý a zlatavý mok zbyl pro nás pozdní příchozí, takže jsme každý mohl i ochutnat jeden až dva kousky, než syknutí oznámilo, že je čas přejít na sklo. Vše bylo i v tom vedru příjemně vychlazené. Nikdo nehulákal, všichni se bavili i kytátka se vytáhla. Dobře bylo pobýt. S přibývající nocí se pár lidí vytratilo a zůstalo nás tak akorát, aby měl každý své místo na přespání a ještě by se někdo vešel. Hezky se spalo ani špunty nebyly potřeba. Jen ráno jsem musel vstát dřív a jet vyzvednout ženu po noční… Tak ani nevím, jak dopadla něděle…
A těžba na Ponoru? Pár kýblů se vytáhlo. (Snad někdo doplní…) Před boudou, hned vedle šrotiště, které tam jistě jen dočasně vzniklo přesunutím části skladu, se na trávě sušily kbelíky od bláta. Byly vytažené z Ponoru po „hydrotěžbě naruby“ kdy se voda dozvěděla o „obnovení prací na Ponoru“ a šla přiložit pomocnou ruku. Šli jsme se podívat alespoň z povrchu na dílo zkázy. Skruže, díky tomu, že jsou sešroubované, drží ještě stále na původním místě. Vedle skruží je ale vyvalená díra, která rozhodně stabilitě nepřispívá a díky které může dojit k posunu, případně zborcení, celé vstupní zaskružované části. Směrem proti toku vody jsou vybudované hrázky z větví, které snad mohou trochu zpomalit proud vody. Pokud ale nebudou zpevněny kamením pravděpodobně moc směr ani rychlost toku vody neovlivní. Byl hezky pročištěn odtokový kanál. Bohužel hlavní hráz, která by měla donutit vodu téct jen tudy je pravděpodobně příliš nízká, aby byla schopná zachytit celou povodňovou vlnu, která tudy jednou za deset-dvacet let teče. Je vidět, že nám vodní návštěva přidala spoustu práce nejen v jeskyni, ale i v místech, kde jako jeskyňáři moc rádi nebádáme – na povrchu. Třeba zbude někdy i čas a síla, to po vodě uklidit…
