Je sobota, něco kolem sedmé hodiny ráno, pomalu protírám očka, nazouvám botky a vyrábím teplo v kamnech. Velká zelená housenka z umělého vlákna na lavici naproti stolu začne po nějakém čase vydávat rozličné pazvuky a pak ze svých útrob vyvrhne pana Saigona. Snídáme a volným tempem, ověšeni speleovaky a novými lódnami, míříme po Lichtensteinově chodníku na závrtek U Borovice. Tam už čeká Anička, po nějakém tom času přichází pomalým, doom metalovým krokem i nezbeda Kůča.
Prvním úskalím dnešní malé pracovky je opětovné nalezení a nanebevstoupení našeho vercajku. Ten se totiž na konci minulé pracovky, beze vší slávy a cti, zřítil do Východní propasti. Důvodem byl unavený materiál plastového kbelíku, který již neměl potřebu býti užitečným a vyvrhl vše potřebné, včetně větráčku a baterek, do hlubin Krasu. Sestupuji dolů a po krátké chvíli vše nacházím na dně Východní, jen baterie se nám zakutálela málem až do Trucchodby. Masivní větráček vše přežil, což se nedá moc říci o napájení, takže protentokrát se musíme obejít bez vzduchoventilace. Prohlížíme čelbu na konci Nohsledů a spolu se Saigonem se snažíme vytěžit rozlámané kusy skály nad sondu a vytvořit zde deponium. Po příchodu Kůči je rozhodnuto, že celou přehlídku devonského vápence vytáhneme až na povrch. Práce kupodivu dobře odsejpá a 19 lóden kamení je brzy na úrovni plošiny Skalka. Někde na hromadě bude jistě i malý hezký kamínek s výrazně krystalizujícím sintrem, který jsem si vyvolil za součást své malé mineralogické sbírky a který nepozorný Saigon, bez mého souhlasu a vědomí, zamíchal mezi hlušinu. Anička v časech našeho speleologického skotačení zůstala na povrchu a věnovala se opravám poškozených lóden za což děkujeme. (Nejedná se o šovinistický přístup „ženy do podzemí nepatří“, nýbrž o zcela gentlemanské zohlédnutí za nedobrým zdravotním stavem ramene oné sličné děvy.)
Po menší aklimatizaci v lesním bistru pod Hádkem se kolem páté odpolední potkáváme se zbytkem naší skupiny na základně u Novodvorského ponoru. Bečka chutného bratčického piva je již odpaněna takže výročka může začít. Hlasováním bylo rozhodnuto o setrvání Dejva coby předsedy a přijmutí mě za právoplatného člena skupiny – jsem tak šťasten! (mírná nadsázka) 😀 Obnoveným členem se stává Pavel Olša, Anička a Zdeněk zůstávají ještě rok čekateli. Na ZUBu je tento rok v plánu pokračovat v prolongaci závalu na čelbě Nohsledů, příjemným novým dobrodružstvím by mohlo být i vystrojení Vyve kramlemi a průzkum koncového závalku v nejhlubším místě celé jeskyně – v Jóžově dómku, což by vyžadovalo rozšíření vstupní propástky a řešení otázky vzduchoventilace. Jednu akci sezony chceme věnovat našemu dalšímu pracovišti – Novodvorskému ponoru. Na základně je pak třeba dořešit opravu prosakující střechy a na zimu znovu naplnit dřevník palivem. Po vyčerpání témat výročky pokračovala družná zábava volným (i svižným) tempem po celý zbytek večera.
Je neděle, něco kolem poledne. Sedím v krčmě pod Hádkem, piji kávu (protentokrát bez rumu) a koukám jak se za oknem snáší sníh na tichou krajinu v údolí Říčky. V hlavě mi zní minimalistická záležitost od DG 307 „Rybník, louky a sněhy“, která perfektně vystihuje tuto atmosféru. Spokojen s dobře prožitým víkendem odjíždím brzo domů.
