Speleohistorický klub Brno

Dozvěděl jsem se, že mi odpadá v pátek hraní, a tak jsem (natěšený už od minule) obvolal pár lidí, že bych jel poškádlit komín v Nohsledech. Ten jel k tchyni, ta měla směnu, ten zabíjačku, narozeniny… všichni by chtěli, ale…no prostě pech. Tak domlouvám časy, kdy se budu hlásit po telefonu a po práci 18. ledna vyrážím. Před tím však ještě opravuji kladku zničenou na pracovce před výročkou. Tedy opravuji – je nutné ji vyměnit za jinou. Je totiž krásně přeřezaná. Čekal jsem že bude po celém obvodu probroušená za dobu používání, ale kupodivu je vlastně po celém obvodu netknutá, jen na jedné straně přeřezaná lanem. Vzpomněl jsem si na dohadování na výročce ohledně západky. Tady někdo ani neslyšel, že se mu dva metry od hlavy zaseklo ložisko kladky. Ta se přestala točit. Ale, tahalo se dál… Na sílu, dokud se nepřeřezala. Raději ani nechci vědět kdo u vrátku tahal…

Jedu na ZUB. [Pokračování →]

V sobotu 12.1 před Výročkou proběhla pracovka na Zubu. Začali jsme o něco později než je obvyklé, neboť se nám někdo vloupal do boudy, což bylo potřeba řešit. Nicméně i tak jsme se vrhli na kopání a lódna stíhala lódnu. Vyzkoušeli jsme Bobem instalovanou vozíčkovou lanovku, která se velmi osvědčila. Na povrch vyjelo přesně 50 lóden, což za 2,5 hodiny akce je slušný výkon. Poté jsme se přesunuli na Hádek na pivo (18 Kč/ za pivo, ještěže jsme se to dověděli až při placení) a hned na boudu, kde začala dopředu inzerovaná výstava karbidek. Přijeli hosté i z jiných skupin – Královopolská a Dagmar. Sešlo se 17 karbidových lamp a jako minulý rok každý majitel ukázal průtoč lampy, její přednosti a nedostatky a měl právo bodovat první až třetí místo. Výhercem prvního místa se stal Lukáš Lazar s velkou karbidkou z Anglie (10 bodů), druhé místo obsadil také s naopak malou kloboukovou karbidkou Friemann & Wolf (5 bodů). Na třetím místě se umístily hned tři lampy (3 body): skupinová lampa SHKB a dvě lampy od Šlimce (Dagmar). Všichni výherci obdrželi diplom a tekuté zlato. Výstavy se zúčastnilo postupně cca 20 osob mimo skupinu i pár osob z okolních obcí. Akce byla dotována městem Šlapanice.

V neděli 13.1. proběhla výročka. K našemu potěšení jsme měli možnost znovu uvidět členy které nemáme jinak přes rok možnost vidět, přijali jsme nového člena a tři další čekatele. Zvolili jsme víceméně staronové vedení, kde se nově funkce archiváře ujal Duna, který již svůj kladný vztah k dokumentům osvědčil letos, kdy se mu podařilo zdigitalizovat dvě staré kroniky. Předseda obhájil trochu roztřesené předsednické křeslo, pořešili jsme pár organizačních problémů, rozdali spelea a nové klíče od boudy – bouda byla nedávno vypáčena a starý zámek zničen… [Pokračování →]

Další sobotu měla být pracovka, na kterou jsem nemohl přijít, ale věděl jsem, že je potřeba pár věcí na díře dotáhnout, aby proběla v pohodě. Tak jsem si 5. ledna udělal jednu soukromou – technickou. Opravil jsem na dřívějších akcích ulomené násady u rýčku a paličky, domluvil povrchovou hlídku a vyrazil. Skoro jsem svedl královnu, že pojede se mnou, ale ukázalo se, že její královský šat se právě někde koupá a suší a jen v nedbalkách a bez koruny jet nechtěla.

Rodinu jsem odvezl do Brna na slevové nakupování a ve tři hodiny jsem byl na ZUBu. Shodou okolností tam právě Pyrroman venčil maminku a psa a tak mi mohl pomoct spustit dolů potřebné nářadí.

Upravil jsem přechod mezi žebříky, aby si i člověk s kratšíma nohama měl kam stoupnout. Doplnil jsem jeden stup a ten původní, nebezpečný šikmý, jsem taky nahradil trnem.

Vyčistil jsem stěnu ve Východní propasti, která už byla zanesená tak, že původní stupy nebylo už skoro poznat, byla to dřina lézt nahoru a dolů to připomínalo skluzavku,

Sešrouboval jsem a upevnil ke skále spodní kus vzduchotechniky, který vypadával a plápolal. Hrozilo, že upadne při každém průjezdu vaničky. [Pokračování →]

Roky jsem chtěl do oděských katakomb. A to už od návštěvy těch pařížských. Počkal jsem si deset let, ale stálo to za to. A jako bonus jsem si procvičil ruštinu a to hlavně číslovky. Návštěvu jsem měl domluvenou už od léta, kdy se mi na krátkou otázku emailem jestli můžu přijet dostalo od jeskynářky Saši prosté „přijeď kdy chceš a dej vědět trochu dopředu.“

Dvoudenní cesta vlakem není zrovna ten typ zážitků které se v železničně malém Česku pěstují. S ohledem na ceny i nepříznivé časy odletů z Vídně a Prahy jsem zvolil přímák Leo Express do Užgorodu. Tam jsem si zazevlil celý den (sim karty, výměna peněz, prohlídka města a pivko) a vyrazil večerní plackartou do Oděsy. Ve vlaku 3tí lužkové třídy vládne očekávatelná směs cigaret a člověčiny a tak se ukázalo lůžko na samotném okraji vagónu, blízko rampičky kam chodí lidé kouřit jako prozíravě vybrané. Po 19 hodinách mě vítá slaboučké měkké podzimní slunce na azurovém nebi, mořský vzduch a majestatní mramorová budova nádraží, na kterou jsem se těšil už právě těch 10 let a byl a pro mě trochu ikonou Oděsy.

Hned ze začátku jsem si mírně nepotykal se zdejším systémem platby v maršutkách. Všude se normálně platí na Ukrajině při nástupu. Tady se ale tradice ustálila na platbu při výstupu, a často se hlasitě musíte domáhat otevření zadních dveří, nebo naopak zastavení když vás v nich skřípne a jede s vámi dál. Inu Oděsa platí pro ostatní Ukrajince za poněkud specifické město jak jeho zločineckou historií, argotem a snad i větší otevřeností k cizincům. Protip: Pokud zdejší systém dopravy neznáte a nechápete (stejně jako podstatná část místních) stáhněte si aplikaci na vyhledávání spojů EasyWay. [Pokračování →]

Speleologie byla, je a vždycky bude tvrdým střetem mezi zbožným přáním a nekompromisní realitou. O tom jsme se (znovu) přesvědčili na naší poslední sobotní akci na ZUBu. Poměrně vysoká přislíbená účast i motivační mail naší královny – cituji: „bez 100lóden domů nejdeme“- naznačovalo, že to bude v sobotu VELKÝ. Leč nestalo se. Ale nepředbíhejme.

Akce začala již tradičně – vysvobozováním Bobova hrabajícího auta na zabahněné příjezdové cestě k ZUBu. U skruží jsme se následně přivítali se Saigonem a za chvíli dorazil i Standa s Pavlem. Vypadalo to pořád nadějně. Bez zbytečných protahovaček jsme zamířili směrem do hlubin. Bob se jal dodělávání vzduchotechniky, já mezitím nakopával prázdné vaničky na čelbě Nohsledů. Chtěl jsem si ověřit možné pokračování, které jsme minule sondovacími vrty vytipovali na čelbě. Po chvíli jsem zaslechl, že se něco blíží a podle narůstající koncentrace etanolových výparů jsem správně tipnul, že to bude někdo od nás. Neváhal jsem kolegu hned zapojit do těžby, ale na moji nevinnou prosbu „podej mi prosím Tě prázdnou lódnu“ přišla tvrdá odpověď: „zrovna do ní bleju“. Když pak z nešťastníka vyšlo najevo, že se šlo na boudě spát až v šest ráno, pochopil jsem, že VELKÝ to už bylo. Co se stalo s inkriminovanou lódnou netuším a ani nechci vědět, ale výkřiky ostatních: „to se Bobovi nebude líbit, ta lódna není plná!“ mi naznačili, že došlo k doplnění žaludečních sedimentů těmi jeskynními. Po chvíli (kolem poledne) se ke mně donesla informace, že se na povrchu objevila královna jihu, která snad měla zmíněnou událost zopakovat méně efektně na povrchu, ale jestli jde jen o legendu, nechám na případných komentářích. [Pokračování →]