Speleohistorický klub Brno

Roky jsem chtěl do oděských katakomb. A to už od návštěvy těch pařížských. Počkal jsem si deset let, ale stálo to za to. A jako bonus jsem si procvičil ruštinu a to hlavně číslovky. Návštěvu jsem měl domluvenou už od léta, kdy se mi na krátkou otázku emailem jestli můžu přijet dostalo od jeskynářky Saši prosté „přijeď kdy chceš a dej vědět trochu dopředu.“

Dvoudenní cesta vlakem není zrovna ten typ zážitků které se v železničně malém Česku pěstují. S ohledem na ceny i nepříznivé časy odletů z Vídně a Prahy jsem zvolil přímák Leo Express do Užgorodu. Tam jsem si zazevlil celý den (sim karty, výměna peněz, prohlídka města a pivko) a vyrazil večerní plackartou do Oděsy. Ve vlaku 3tí lužkové třídy vládne očekávatelná směs cigaret a člověčiny a tak se ukázalo lůžko na samotném okraji vagónu, blízko rampičky kam chodí lidé kouřit jako prozíravě vybrané. Po 19 hodinách mě vítá slaboučké měkké podzimní slunce na azurovém nebi, mořský vzduch a majestatní mramorová budova nádraží, na kterou jsem se těšil už právě těch 10 let a byl a pro mě trochu ikonou Oděsy.

Hned ze začátku jsem si mírně nepotykal se zdejším systémem platby v maršutkách. Všude se normálně platí na Ukrajině při nástupu. Tady se ale tradice ustálila na platbu při výstupu, a často se hlasitě musíte domáhat otevření zadních dveří, nebo naopak zastavení když vás v nich skřípne a jede s vámi dál. Inu Oděsa platí pro ostatní Ukrajince za poněkud specifické město jak jeho zločineckou historií, argotem a snad i větší otevřeností k cizincům. Protip: Pokud zdejší systém dopravy neznáte a nechápete (stejně jako podstatná část místních) stáhněte si aplikaci na vyhledávání spojů EasyWay. [Pokračování →]

Speleologie byla, je a vždycky bude tvrdým střetem mezi zbožným přáním a nekompromisní realitou. O tom jsme se (znovu) přesvědčili na naší poslední sobotní akci na ZUBu. Poměrně vysoká přislíbená účast i motivační mail naší královny – cituji: „bez 100lóden domů nejdeme“- naznačovalo, že to bude v sobotu VELKÝ. Leč nestalo se. Ale nepředbíhejme.

Akce začala již tradičně – vysvobozováním Bobova hrabajícího auta na zabahněné příjezdové cestě k ZUBu. U skruží jsme se následně přivítali se Saigonem a za chvíli dorazil i Standa s Pavlem. Vypadalo to pořád nadějně. Bez zbytečných protahovaček jsme zamířili směrem do hlubin. Bob se jal dodělávání vzduchotechniky, já mezitím nakopával prázdné vaničky na čelbě Nohsledů. Chtěl jsem si ověřit možné pokračování, které jsme minule sondovacími vrty vytipovali na čelbě. Po chvíli jsem zaslechl, že se něco blíží a podle narůstající koncentrace etanolových výparů jsem správně tipnul, že to bude někdo od nás. Neváhal jsem kolegu hned zapojit do těžby, ale na moji nevinnou prosbu „podej mi prosím Tě prázdnou lódnu“ přišla tvrdá odpověď: „zrovna do ní bleju“. Když pak z nešťastníka vyšlo najevo, že se šlo na boudě spát až v šest ráno, pochopil jsem, že VELKÝ to už bylo. Co se stalo s inkriminovanou lódnou netuším a ani nechci vědět, ale výkřiky ostatních: „to se Bobovi nebude líbit, ta lódna není plná!“ mi naznačili, že došlo k doplnění žaludečních sedimentů těmi jeskynními. Po chvíli (kolem poledne) se ke mně donesla informace, že se na povrchu objevila královna jihu, která snad měla zmíněnou událost zopakovat méně efektně na povrchu, ale jestli jde jen o legendu, nechám na případných komentářích. [Pokračování →]

V listopadu se vypravil Standa a Erik po 9 letech zase do Prahy do podzemí. Minule jsme navštívili Močálku a Ameriku I, kde jsme i spali a nyní jsme se vypravili na další pískovcové podzemí. První podzemí jsou krásné štoly bývalého dolu na uhlí, které jsou až překvapivě dlouhé s širokým Německým sálem. Ke konci podzemí přechází do krytu. Poté jsme se přesunuli do Indiánky, která byla slušně zaneřáděná a docela malá. Jako poslední nás čekala Branická skála – bývalá nacistická podzemní továrna ve skále přímo nad Vltavou. Délka štol je cca 50 m, jsou krásně zachovalé, bez nepořádku a stále obsahují i koleje. Krásu štol podtrhuje jejich ražba, která probíhala v ukloněné hornině devonského vápence a vytváří tak nerovný, zubatý strop štol s působivou scenérií.

Spustit prezentaci

Víkend 9-11.11 byl ve znamení výroby dřeva na nadcházející zimu. Na Ponoru jsme se sešli už v pátek navečer. Lazar obstaral třicítku bečku z Bratčic, která měla stimulovat vyšší účast na ne příliš oblíbené činnosti. Leč nestalo se a na boudě jsme se sešli v klasické sestavě já, Lazar, Kuča, Šlimec, Erik, Zuzka. Udělali jsme si na ohni špekáčky, popíjeli z bečky a vykládali. Následující den se přidali na akci ještě Katka s Najdou. Já jsem ze střechy startoval drona a sledoval nově příchozí návštěvníky a udělal pár pěkných fotek a videí boudy a plošiny Skalky ze vzduchu ve 4K rozlišení. Následně se rozjela akce, kde jela pila suprově, sic byla profi naostřená Lazarovým kámošem. Nicméně i tak jsme museli nakonec přehodit řetěz ostřený Béďou. Výsledkem je cca ¼ dřevníku, což snad bude stačit na pravděpodobně velmi mírnou zimu a výměna sloupku dřevníku, který už uhnil. Většina opustila základnu v sobotu večer a na další den zůstala jen Zuzka s Pavlem. Akce byla suprová, skupina pěkně táhla za jeden provaz a všichni makali. Děkujeme Šlimcovi (6-08) za velmi vydatnou pomoc.

Spustit prezentaci

Z našich reportů by se mohlo zdát, že na plošině Skalka kromě Závrtu u borovice další jeskyně není. Ale není tomu tak. Je tu (mimo jiné) ještě menší, tvrdě vydřená jeskyně Novodvorský ponor. A ač by někdo mohl namítnout, že jde o strašnou blbodíru, jeskyně je to rozhodně zajímavá. A tak jsme se domluvili se Zuzanáčem, že se do ní po delší době zajdeme podívat. [Pokračování →]