Speleohistorický klub Brno

Nedávno jsem dočetl knížku Mlynáři od Babic, která popisuje období komunistického teroru na Třebíčsku začátkem padesátých let – především v souvislosti s působením Ladislava Malého. Dodnes se vedou spory, zda šlo o agenta provokatéra STB, nebo jen o obyčejného dobrodruha či blázna. Každopádně díky jeho nesmyslným partizánským akcím, které vedly až k zabití tří funkcionářů KSČ v Babicích, skončilo jedenáct nevinných lidí po krutém mučení na šibenici, 107 osob bylo v několika monstrprocesech odsouzeno k těžkému žaláři a celé rodiny byly nuceně vystěhovány ze svých domovů do vysídlených Sudet.

V knížce mě zaujala krátká zmínka o jeskyni, která měla L. Malému posloužit jako úkryt. Nicméně ji nakonec nevyužil – důvěřiví lidé mu poskytli pohodlnější úkryt. Že za to později zaplatí životem, nevěděli. Začal jsem po ní pátrat. [Pokračování →]

V sobotu 17.2. to na první příchozí k ZUBu působilo, že dojeli na miniakci. Ale do poledne se nás sešlo tolik, že už se mohlo mluvit o skupinové akci. V díře už byl Bob, Kůča a Duna. Když jsem se vydala do Východní, ze dna se místo pozdravu ozvalo „vydržte vaše veličenstvo, udělám vám tu místo“ – no může být krásnější uvítání? 😀

Těžilo se tedy ze dna Východní, souběžně s těžbou se upravovala cesta pro lódny, aby se nikde nezasekávali. Na povrchu bojovali Dave Luv, Zuzanáč, Kač s Najdou a Pyroman (ten střídal aj v díře). Povrchové četě patří velký dík neb při nízkých teplotách vydrželi dlouho a řádně tahat jednu lódnu za druhou. Ale právě teploty mohly za to, že se nám tým na povrchu začal postupně rozpadat. Já jsem chtěla vzít roha s Dunou a Dave Luvem, ale naznala jsem, že se cítím ještě nevybouřená a šla jsem zpátky do díry. [Pokračování →]

Tak milé děti. Hezky si sedněte a poslouchejte. Říká se za sedmero potoky, sedmero horami a sedmi údolími bylo, nebylo… Ale to by byla taková ta pohádka, co si někdo vymyslel, abyste se báli. Ale vy to vždycky poznáte, a tak mu na to neskočíte. Ale tohle je něco jiného. Já tam byl, a tak mi můžete věřit každičké slovo.

Na opačné straně, než je strana půlnoční, na jedné bezvodé planině bylo maličkaté království. Bylo zvláštní a jedinečné. Království nemělo poddané a vlastně ani krále (protože kdyby si šlechtici měli vybrat krále tak by se vzájemně pozabíjeli). Mělo ale královnu – a protože byla jen jedna (nikdo jiný ji nechtěl dělat) a nebyla žádná Sněhurka, nepotřebovala královna žádné jedovaté jablko a s těmi zdravými co měla, si plně vystačila. Ale jak už to s královnami bývá, nebyla šťastná. „Tak co, pomůžete mi ukojit mé touhy?”, ptávala se smutně. „Chtělo by to nějakou špinavou práci, ne?“ říkala, a lákala na černou, vlhkou, špinavou díru, kam se hned tak někdo neodvážil (protože to tam lehce zavánělo prací). [Pokračování →]

Sejití v pátek na boudě probíhalo dle klasického scénáře jak je na jihu zvykem. Ozdravný pobyt se spoustou občerstvení umožnil většině osazenstva být čerství až do čtyř hodin do rána… „Jen zavřená okna a dveře umožnily spát zvěři ze sousedních polesí, tak radostný a veselý byl pobyt bohatýrů, jichž udatný ryk se hvozdem proháněl…“ Však také bylo se nač těšit. Další den nás čekala výroční schůze, kterou by oslabený duch snášel jen těžce a následná akce, ne nadarmo měla název pracovní…
Má-li se kouřit z lidí při práci, je třeba se na to řádně přichystat. A tak hlahol a vonný dým jen zvolna opouštěly spáry chaloupky, kde i nějaké to jablko se v rámci utužení zdraví spotřebovalo…

Když náhodný pocestný by dveře rozrazil, tak pocit by měl, že k permoníkům dorazil. Tolik světýlek rozzářilo temnotu chaloupky, že noc změnila se v den. Však taky bylo se co dívat. Staré hornické karbidky, některé plné patiny zašlé slávy, jiné čerstvě naleštěné… Za každou příběh… Ne jen, jak se každá dostala k dnešnímu majiteli, ale pluje zpět řekou času, člověk může se jen domýšlet to, co již navždy zůstane nevyřčené… Každá pomáhala ukázat další metry v jeskyních, vykopat kousek štoly, najít cestu zpět ke světlu, domů. Zahřát prokřehlé konečky unavených zmrzlých prstů… Dnes je jiná doba, dosvítíme dál, vidíme zřetelněji, neokouříme stropy jeskyní a štol. Světla i vztahy jsou mnohdy chladnější, než bývávalo… A snad proto nám živé, teplé světlo ohně přijde tak příjemné, tak navozující dobrou atmosféru. Takovou, jaká byla i na naší historicky první soutěžní výstavě karbidových lamp 🙂

[Pokračování →]

Už se z toho stala málem tradice – přijel jsem si ke Kučovi v sobotu v poledne přivonět, cože to mají dobrého k obědu. Vyzvedl jsem nářadí a spěchal na ZUB. Úkol byl jasný – rozšířit vstup do Východní tak, aby bylo možné snadno sestoupit dolů k Nohsledům a aby bylo možné těžit pohodlně sedimenty touto cestou.

To, že je cesta relativně suchá a dá se dojet až k ZUBu, se ukázalo jako omyl hned na prudkém stoupání u chatek. Zcouval/sklouzal jsem opatrně dolů a pokorně jsem si vše hodil na záda. A pěšky k ZUBu. I když bylo pod nulou, zámek povolil lehce. Tak, nasadit vrátek, spustit dolů vak a za chvíli se již koukám do úzkého otvoru, který jdu rozšířit. Minule jsem si nevzal foťák, a tak jsem nemohl nic zadokumentovat, ale dnes jsem již vybaven. Vytáhnu foťák z krabičky, koukám na díru… „No, to jim nic neřekne jak je to veliký“ a tak k otvoru instaluji palici, aby bylo vidět měřítko. „Udělám hezky pár fotek před a po akci, aby bylo vidět, jak se to posunulo.“ Chvilku se vztekám, že dcera (která si foťák půjčila na nějakou práci do školy) ho celý přestavěla, ale už je správně nastaveno i vyvážení bílé, ano takto to bude dobře vypadat a… V tu chvíli mi foťák oznámí, že není kam snímek uložit, protože zařízení chybí karta… To jsou ty chvíle, kdy zjišťujeme, že děti pořád máme rádi, i když vlastně netušíme proč… Ale abych se zbytečně dlouho neupínal k takovým detailům jako je chybějící SD karta, rozhodla se palice, že už je dlouho v nečinnosti a vydala Východní napřed… To člověk neví, jestli se má v takové chvíli smát nebo plakat. Protahovat dolů se mi nechtělo, oblízat přes Trucchodbu taky ne a další exkurze do VyVe taky nelákala. Zbylo mi naštěstí bádací kladivo, jeden maizl donesený minule. No, a další maizl a sochor jsem si donesl z domu (vlastně, to jsem ještě netušil, že mě v průběhu dne bádací kladivo, maizl a jedna rukavice postupně beze slova rozloučení taky opustí…).
[Pokračování →]