Speleohistorický klub Brno

V sobotu 4.11. jsme se na ZUBu sešli Bob, Dave Duna, Dave Luv a Dunův kolega z práce – Petr z Třebíče, který už má prolezené některé jeskyně na severu krasu. Na začátku si Duna s Petrem udělali exkurzi do Jožova dómku, který počítám na Petra udělal dojem spíše vysokou úrovní céóčka než svou velikostí :).

Po vytahání 32 lóden se na povrchu objevil další Petr (Pyroman). Od této chvíle jsme tak mohli přímo až na povrch tahat materiál ze suťáku, který vytvořil Bob při pracích ve výkopu nad původní čelbou („koncová síňka Trucchodby“). Jsem rád, že zde Bob při těžbě nechává mohutné skalní stupy, díky kterým se už nemusí v komíně pracovat v rozporu, ale dá se tam pohodlně stát a čistit stěny.

[Pokračování →]

Vyhlášená celoskupinová akce se nám zvrhla v miniakci. V sobotu 7.10. jsme se na ZUBu sešli ve složení já, Bob a Standa. Prvně jsme vytahali rundu lóden, která na nás čekala na dně severní a pak jsme se vrhli na čelbu. Po zhlédnutí mega hromady, co tam Bob předtěžil, nám bylo jasné, že my se ke kopání rozhodně nedostaneme. Na etapy (dno severní, centrál, povrch) jsme vytahali další dvě rundy lóden – ale pozor, runda je navýšena na 16 kousků a vzhledem k tomu, že nové lódny dovezl Bob, určitě si dovedete představit ty rozměry 😀 Nakonec jsme natahali ještě 1 rundu na dno severní a Bob šel zaplnit uvolněné místo na čelbě další náloží materiálu.

Výsledek akce – 44lóden na povrchu ve třech lidech je slušný výkon, ne? 🙂

Nadějné výsledky  radiomajákového zaměření z minulé akce, Bobovo nadšení a vidina snadnější a hlavně kratší trasy pro těžení z čelby způsobily, že hned další sobotu trávila část Speleohistoriků opět v krasu na ZUBu. Tentokrát šlo o výzkumné trio Bob, Duna a Kuča. Úkol byl jasný – prozkoumat, zda komín nad bývalou čelbou Trucchodby opravdu směřuje kýženým směrem k centrálu pod skruže.

Po menším záseku na dálnici jsem dorazil k důvěrně známému vstupu na ZUB. Už byl otevřený a vzhledem k prudkému dešti nebylo nač čekat. Dole už byl Bob, který hned začal prodlužovat hadici vzduchotechniky až pod komín, abychom při našem kutání měli alespoň trochu čerstvý vzduch. Pro hadici vykopal žlábek ve spodu zatáčky před dómkem Nohlesdů tak, aby nepřekážela při průlezu. Při tom se nechtěně stal tak trochu speleoarcheologem – pod 15cm vrstvou vykopal svůj kdysi oblíbený gumový koberec pod kolena, který byl zasypaný při zběsilém, nicméně slavném, roxorovém objevu jedním naším nejmenovaným členem 🙂
[Pokračování →]

Už dlouho mi vrtalo hlavou, kam vlastně vedla Trucchodba. Jasně, plazivka nejspíš ústila do Nohsledů, anebo končila někde těsně před tím, v místech kde se lomí do leva a kde jsou uvolněné bloky a zanesené trativody do hloubky. Podle stropního korýtka do Nohsledů pravděpodobně vedlo i to, čemu jsme doposud říkávali čelba Trucchodby, komín. Ale kam komín vede dál? Už před delší dobou jsme tam přestali kopat, protože pokračování Nohsledů nás lákalo víc. Jen někdy jsem si tam zalezl, podumal. A jednou dokonce i trochu zakopal (no prostě zase takový truc v Trucchodbě 😉 ). Kam to vede? Nedal by se tudy kratší cestou tahat materiál…? Že to komunikuje s povrhem je jasné podle prorostlých kořínků. Že to není malá díra bylo jasné, když se tam našly velké křemenné valouny. Jeden dokonce jak hlava. Ten musel přijít s opravdu velkou vodou. Dál v Nohsledech jsme nikdy takové příměsi nevykopali. Ale dělat otvírku dalšího vchodu je nesmysl. (Myslel jsem si, že jsme horizontálně až za depónií kamení.) Pak ale přišlo mapování a komín vyšel relativně blízko ke skružím. To byl tenkrát tem podnět, proč jsem tam zkusil kopat. Je to ale dřina a člověk se pořád bojí, že se mu něco vysype na hlavu. A tak jsem toho nechal. A hlavně, kdo ví jak přesná je Štěpánova mapa? Vím, že dělal, co mohl, ale jistota to není. (Když si vzpomenu jak jsme kdysi měřili přes Chobot a přemýšleli, že se Trucchodbou dostaneme do Jižní…) Jenže semínko, že by to mohlo jít tahat z Nohsledů až na povrch, bylo zaseto a znělo příliš lákavě. (Obzvlášť teď, když vidíme kolik sedimentů je za Noshledy uloženo.) Jak se ale přesvědčit, že je mapa přesná, že má cenu riskovat nějakou tu bouli na hlavě? Řešení těchto otázek jsme si naplánovali na neděli 10.9.2017 od dvou hodin odpoledne.
[Pokračování →]

Minulý týden v září jsme se vydali po dvou letech opět do Francie. Účastnil se Standa a tři lidé mimo skupinu. Tentokráte byla příprava před cestou velmi intenzivní, procházeli jsme desítky objektů, které navštívit a táhli jsme velmi dlouhý seznam souřadnic od Německa až po sever Paříže. Nočním přejezdem jsme se dostali na hranici Německo-Francie do bývalého Sárska. Zde se nachází obrovské množství dolů na uhlí a také velmi rozsáhlý podzemní systém budovaný za nacistů Němci hned kousek ve Francii. Zde jsme přespali na seníku (lepší spaní jsem ještě nezažil). V noci a následující tři dny lilo jak z konve, ale to nás neodradilo od průzkumu blízkého podzemí. Ráno jsme zalezli do vchodu obřího systému. Mapu jsme neměli a tak jsme bloudili chodbami dle vlastního uvážení. Podzemní prostory měly zajímavý pach: nebezpečný a každou chvíli jsem očekával, že se nebude moct dat dýchat, často se v nich nacházely automobily velmi starého data, jakoby z naší První republiky. Cestou zpět ze systému jsme se dostali do podivných odboček a vylezli o kus dál. Nevím co si o tomto podzemí myslet, občas zde bylo i vyšší patro, bokem snad i nějaké odvodnění. Podivné.
[Pokračování →]