„Můžeš psát poesii, studovat filozofii nebo třeba jeskyňařit, ale ničím z toho si na chleba nevyděláš.“ Alfredo de Coco – „Stopařův průvodce Moravským Krasem“ kap. 3, verš 12
V onom magickém kraji mezi Jihlavou a Bachmutem, zvaným též „Přední Východ“, kde ale naštěstí množství splachovacích toalet stále převyšuje ty suché a znalost trojčlenky a příboru není vyhrazena učencům, se nachází úzký pás devonských vápenců, známý též pod názvem Moravský kras. Žijí v něm tajemní lidé dobří i zlí, krtkům podobní, milují sediment a rum v akci. Nosí zvláštní rudo černé kroje z kouzelné látky, které jim šije vědma Hýsková a živí se karbidem a lahvovým chmelem. Nejsou čistotní. Smrdí. A stejně jako trpaslíci z dolů Morie mají velmi málo žen. Samice jsou k nerozeznání od samců. Toliko pár faktů z Ottova slovníku naučného. Abychom našim ušmudlaným (ne)přátelům jen nekřivdili, příslušníci této rasy jsou schopni i neobyčejně velkého pracovního nasazení a mají pochopení pro velké umění (třeba tvorbu skupiny Visací zámek). Rovněž rádi překonávají hornické i sportovní rekordy aby si pak večer u petrolejek a acetylénových lampiček mohli poměřovat délku svých kopáčků (a přirození). A navíc si to natáčí na kameru!
Z portálu jisté nejmenované jeskyně na severu Krasu (souřadnice zde: 49.3930969N, 16.7724286E) se jako z neumdlévající řitě hrnou metráky sedimentu. Kuličky na počítadle líně odměřují náš čas. Čas jsou kyblíky hlíny a prostor jsou metry na čelbě. Náš časoprostor. Čas se jako zdejší borovice láme k večeru na který se těšíme, protože bude biograf! Dva zdatní speleopotápěči Jan Sirotek a Petr Chmel totiž poprvé v historii přeplavali na jeden zátah podzemní tok od Sloupu až po vývěr Punkvy a v legendary ostrovském podniku „U Němců“ bude předpremiéra dokumentu „Cestou Ztracené řeky“. https://www.ceskatelevize.cz/porady/10122427178-udalosti-v-regionech-brno/323281381991016/cast/1005726/
U Němců zahajuji kulturní okénko klasickým bubákem s kotvou (kafe + rum) a pozoruji cvrkot hostince až do příchodu montanisty Erika. Ten okamžitě upoutává mou pozornost záběry z Dobrého rána České televize z 15. ledna, kde v hlavní roli vystupuje všem dobře známý ADHD permoník Kůča se svou sbírkou (nejen) hornických svítidel. https://www.ceskatelevize.cz/porady/10435049455-dobre-rano/324291310020005/ Sál se postupně plní speleo havětí všeho druhu, matka Němcová nestíhá roznášet řízky a Studnař čepuje pivo na účet ČSS. Okolo obou aktérů nevšedního snímku se točí hrozny nejhezčích dívek. „Tyhle chcou jen speleopotápěče a podobnou šlechtu“ komentuje smutně Šlimec sexuální pnutí na place.
Co se samotného filmu týče, nebudu zde házet spoilery ani se pokoušet o recenzi. Odsejpá to rychle, člověk se rozhodně nenudí a s kamerou se podívá i tam, kde by se jinak na 99% nepodíval. A ten kdo nestihl předpremiéru v Ostrově, má ještě šanci na oficiální premiéře na Speleofóru 2024 ve Sloupu v datu 19. až 21. dubna.
O posledním říjnovém víkendu proběhla dlouho očekávaná chalupářská akce, kdy jsme vyměnili již nevyhovující dřevěné sloupky podpírající boudu. Ačkoliv se to nezdá, ty tam byly už celých 11 let a vlhkost s nimi udělala svoje. Lazar nachystal a natřel již doma bytelné ocelové sloupky a během akce v sobotu jsme odstraňovali jeden sloupek po druhém a hloubili hlubší díry pro sloupky nové. To byla docela fuška kvůli kamenům a díky blízkosti velkého pařezu od bývalého buku. Počasí nám naštěstí přálo, listy javorů byly krásně zabarvené, a tak i když jeden člen výboru odmítal vytrvale přiložit ruku k dílu, tak jsme vše stihli do soumraku. Daný člen byl snad dostatečně vytrestán, když si neuvědomil, že chybí zábradlí a udělal osudný krok kupředu. Naštěstí byl ve vláčném stavu a tak těch několik kotrmelců na něm nezanechalo žádná následky. Později se ještě vyčistili okraj střechy u skály od tlejících listů a bouda tak dostala svou pravidelnou roční údržbu. V neděli ještě probíhalo zhodnocení provedené práce s relaxací.
„Vrtačka vrtá, vrtá, smyslu to nemá, nemá.“ K. J. Erben – Zlatá vrtačka
Deštivý červnový den. Na Kras se snáší jemný ale hustý déšť. Soumrak přichází pomalu a jistě podoben mlze. V oknech některých stavení se již rozsvěcují první světla. Do vyhlášeného hostince „U mosazné karbidky“ v jisté nejmenované vsi na severu kraje jeskyní a bílých skal vchází muž vzhledu zralého ale ne již mladého, zablácené pohorky otírá o rohožku a ze strniště vousů vytřepává zbytky sedimentu. Smrká do ruky, kterou pak labužnicky otře o špinavé džínsy, říhne a vchází do šenku.
„Ááá, Bahňák je tady!“ Zdraví příchozího prošedivělý padesátník rozvalený na židli u stolu v rohu místnosti. „Kdo je u čerpadla?“
„Jožo!“
„Boha, to zas dopadne! Je aspoň střízlivý? Pamatuješ jak ho málem musela ze Želatiňáku tahat speleozáchranka?“
Bahňák se pousmál a vzpomněl si na pracovku během níž vznikl i název lokality „Želatinový závrt“ odkud se již týden snaží odčerpat vodu ze sifonu. Jejich slovenský kamarád tehdy vylepšil láhev borovičky pytlíkem gumových medvídků. Během prolongace propasti se medvídci (a pak i Jožo) postupně rozpouštěli v kořalce. Celkem ostuda. Legendární byl i jeho mazlíček Bumbo – malý vrápenec, kterého choval doma v klícce a prý pro jeho větší majestát ho nabarvil stříbřenkou. Nešťastný létající savec uhynul nedlouho po neodborném uměleckém zásahu. Velká ostuda.
„Jožo to zvládne, nepije už pár dnů. A vůbec Pytlíku, objednej rumy a poslouchej co se děje u těch blbých Jižanů!“
Hostinský Pavlík, zvaný obyčejně jen „Ovar“, přináší pomalým šouravým krokem ke stolu jeskyňářům malý stříbrný podtácek s dvěma skleničkami ryšavé tekutiny a pak se stejně loudavě vrací ke stolečku za výčepem, kde se u malé mosazné lampičky začne znovu pozorně ládovat tlačenkou s cibulí.
„Fascinující tvor ten Ovar že? A co že to mají ti Speleohistorici na té své blbodíře? Neříkej že objev!“
„Ano, je to k nevíře, ale oni tam fakt něco mají. A posereš se, až ti ukážu na čem mi Kůča dal zprávu o objevu!“
Bahňák šahá do kapsy batohu a nejdříve vytahuje malou MC kazetu a hned za ní i malý magnetofon.
„To si děláš kozy! Ten kluk má styl! Osmdesátky jak řemen! Pusť to!“ haleká Pytlík na celou prostoru.
Z přístroje se začne linout předení navinované pásky a zanedloho už i skřítčí dívčí hlásek:
„Ruku na srdce: kdo by se namáhal s křoupáním lehce ztvrdlého krajíce suchého chleba, když by hned vedle něj stál na stole lahodně vyhlížející smetanový dort, čerstvě vychlazený z lednice?
A stejně tak Kučovi došla trpělivost s taháním blátíčka z Chodby Nohsledů, která se sice nezdála být vysloveně neperspektivní, nicméně v situaci, kdy se ví o puklině, z níž jde průvan, a zvuk padajících kamenů napovídá o průběžnosti pukliny v délce minimálně šesti metrů, bylo v podstatě až hříchem mrhat časovým potenciálem na takové banalitě, jako jsou Nohsledi. Na skupinové výroční schůzi Kuča tuto skutečnost zmínil, a to formou takového řečnického projevu, za který by se nestyděl ani vojevůdce Napoleon povzbuzující své vojáky před bitvou. A tak nedlouho poté, z kraje jara, jsme stáli nastoupeni kolem skruže, třímajíce v rukou naše zbraně: montážní klíč na vrátek a… a to bylo vlastně vše. Ostatní nářadí na nás totiž poslušně čekalo v temnotách podzemí, na prozatímním konci Chodby Nohsledů…
Že se naše znovuobnovené pracoviště nachází ve větší vzdálenosti od povrchu, jsme pociťovali zejména na nedostatku lidí. Abychom bahnitý a kamenitý materiál, zamezující průchodnosti pukliny, dostali z jeskyně až napovrch jedinou přímou cestou, museli jsme se sejít v minimálním počtu šesti osob. Těší nás, že kromě vlastních členů našeho speleologického klubu občas přiložili ruku k dílu také přátelé ze sousedních jeskyňářských spolků, a dokonce i lidé doposud jeskyněmi „nepolíbeni“, včetně jistého tatínka s desetiletým chlapcem, který tak drží titul zatím nejmladšího pracanta v této jeskyni.
Ve většině případů nám však časové možnosti neumožňovaly sejít se v dostatečném počtu. Jenže my se odradit nedali. I když se třeba jen dvěma z nás podařilo odpoledne po práci sejít, šli jsme do toho. Problém s nedostatkem osob pro transport materiálu se jednoduše vyřešil zakládáním dočasných skladišť v širších prostorách jeskyně, a materiál se tak vytahoval v postupných etapách. A tak se alespoň jednou do týdne pomyslná vzdálenost od rozluštění neznáma píď po pídi krátila.
Den po Dni D, 7.6., jsme slavnostně jeden po druhém sklouzli nyní již průleznou puklinou skrze vertikálu zvanou Vyve. Pak už jen seskočit ze skalního útvaru ve tvaru nástěnné poličky-a stáli jsme tam! Do nového prostoru by se při troše snahy vmáčklo i deset osob, takže jsme si první okamžiky po objevu mohli v klidu užít všichni společně.
Popravdě, pokud mám popsat své pocity při vstupu do místa, kam doposud žádná lidská noha nevkročila, nebyly natolik euforické, jak by se asi očekávalo. Člověk totiž neví, zda má nejprve rychle fotit nádherné přírodní útvary vytvořené prachobyčejným stékajícím blátem, než se poničí stopami příchozích lidí, anebo se nedočkavě rozkoukávat, co všechno skrývají různá zákoutí nové jeskyňky. Nechává mě ovšem v klidu fakt, že snad nejsem jedinou zdánlivě necitlivou osobou, u níž sentimentální dojetí muselo dát přednost horlivé touze po dalších objevech: Pavel se totiž už krátce po rozkoukání stačil pustit do rozebírání závalku v severním cípu jeskyně. Kuča zase chvátal do Jóžova dómku, aby se odtamtud do nové prostory úspěšně dovolal, ba dokonce i prosvítil. Inu, občas to tak chodí, že když člověk dosáhne svého mysticky vytouženého cíle, nakonec sezná, že je daný bod pouhou metou na cestě k mnoha dalším, vyšším cílům. Pravda, v našem případě spíše hlubším cílům. Puklina, jíž jsme sem vstoupili, totiž pokračuje skrze tento prostor dále dolů.
Naději pro nás představuje také směr k Jožovu dómku. Případné průchozí propojení těchto dvou prostor by vyřešilo potíž s jeho těžkou přístupností. V Jožově dómku totiž právě z těchto důvodů mnoho bádacích akcí neproběhlo. Bohužel. Tamější zával si přitom vyloženě říká o vyklizení. Dozvíme se někdy, co se za ním asi skrývá?
Skupina po společném hlasování nakonec dala nové prostoře skromné jméno NOUNEJM. Za zhruba čtyři měsíce práce hlásíme nulové ztráty na lidských životech a co se týče zranění, modřiny holt k jeskyňařině patří. S bolestí však oznamujeme všem přátelům a známým, že nás opustily čtyři plastové kyblíčky, jež už déle nevydržely nést těžké kamení z hloubi podsvětí. Zbylých dvacet naštěstí statečně pracuje dál. Dále došlo také ke ztrátě pravé rukavice. Omylem totiž upadla do hluboké, avšak úzké pukliny. Symbolika hozené rukavice ale spíše ještě podpořila veselý zájem jeskyňářů o dobytí nové prostory skrze úzkou puklinu, a tak se levá rukavička po několika zdlouhavých pracovních akcích nakonec šťastně shledala se svojí pravou polovičkou. Co se týče otázky spotřebovaných sil, nedá se určit jednoznačný závěr. Pobyt v jeskyni leckomu z nás totiž sílu spíše dodává. A kolik se zkonzumovalo proviantu? Nespočet.
A jak bude příběh o odhalování tajemství jeskyně Závrt u Borovice dále pokračovat, záleží z velké části vlastně jen na nás. Pokud by kdokoliv měl chuť a odvahu se k naší práci připojit, nechť se nás nebojí kontaktovat. Při výlezu z podzemí sice občas vypadáme jako špinavá čertiska, ale narozdíl od čertů nekoušeme. Většinou…“
Magnetofon ztichl. Venku již dávno padla tma a Ovar rozsvítil i v sále. Venku štěká pes, projíždí motorka, prší.
„Takže žádný krápníky, velké prostory, nic takového?“
„Hele, ale na Jih pořád dobrý. A objednej další rumy!“
Apendix:
Magnetofonovou pásku namluvila Anna Burianová. Úvodní příběh je (částečně) smyšlený a jakákoliv podobnost s lidmi a jeskyňářskými skupinami není náhodná a zákládá se na pravdě. Netopýr Bumbo neexistuje a autor nedoporučuje žádné savce stříkat stříbřenkou (nebo čímkoliv jiným). Nepijte rum.
Členové úderného speleo týmu „Vyve 2023“ děkují za občasnou výpomoc tvorům i netvorům z dalších skupin:
6 – 12 Speleoklub Brno
6 – 08 Dagmar
6 – 11 Královopolská
a individuální členové České speleologické společnosti
+ zvláštní poděkování pro lesní bar Pod Hádkem
Všichni jste určitě zažili ten pocit, kdy akce, na kterou se těšíte třeba celý rok, nakonec nenaplní vaše očekávání. A pak se člověk rozhodne třeba z minuty na minutu a zažije bizár hodný Tarantinovy tvorby:
Je pátek 24. března. Na hlaváku potkávám kámoše, házíme pokec. Usmívá se na mne hezká slečna (je sjetá). V podchodu výskají své „Hare Rama“ stoupenci Krišny, nad Vaňkovkou pak překrásná duha. Působivou orientální atmosféru doplňuje močící bezdomovec. Takhle nějak si pražáci představují Brno… Na boudě se potkávám s Kůčou, komorní večer trávíme hrou v šachy a kůčovým nácvikem hry na kytaru (Nejen, že se to dalo poslouchat, ono to bylo i pěkné!).
Sobota je ve znamení práce v ZUBu, spolu s námi tu jsou i Zdeněk, Anča a Pavel. Důvody k mimořádné (a v tento týden ne první) pracovce si zatím necháme pro sebe. Na ZUBu se totiž začínají dít nevšední věci a je dobré udržovat čtenářstvo v napětí. Že toto rozhodně nebude standardní víkend mi začínalo docházet u kůčova návrhu v jeskyni druhotně využít vyhozené schůdky od bazénku a definitivně mě v této vizi utvrdila Anička pojídající kuře s rýží kusem trouchnivého klacku (rozhodně to nesouvisí s faktem, že slečna pochází z kraje svého času hojně osídleného neandertálci).
Cestu na sever – na oslavu narozenin „královny“ Zuzu na základně skupiny Dagmar, jsme si zpestřili menším urbexem nedaleko Adamova. Samotný urbex nám pak zpestřili příslušníci Policie ČR, kteří na místě pacifikovali menší alkojatka zdejší omladiny doplněné hlasitou hudbou. Na Dagmaru přijíždíme už v kompaktním složení „Jelita Jihu“ (Kůča, Anče a já) a plynule vplouváme do víru bujarých oslav. Krom krtečkova fukaru na listí, využitého coby výheň na oheň, mě nejvíce zaujali tři tajemní slovenští jeskyňáři, kteří toho moc nenamluvili, ale zato hbitě čepovali pivo. Pro zjednodušení jsme pro jistotu zapomněli jejich jména a prostě je nazvali Čobol 1, 2, 3…. Kůča po celý zbytek večera bavil osazenstvo (teď už horší) hrou na oblíbený nástroj Honzy Nedvěda, a všem velmi chutnaly zdejší vyhlášené „omelety“ (pánvička s nalitými panáky).
Nedělní ráno bylo zlé, nejen pro posun času, frontu na záchod a nějaké ty „omelety“ zbaštěné na oslavě. Jsme ale čiperní, neboť nás čeká exkurze do vyhlášené Harbešské jeskyně. Ta se nachází v závrtu Společňák nedaleko Vilémovic. Atmosféra byla velmi radostná a nevšední už u převlékání se do overalů a nepotřebuje dalšího komentáře. Méně radostný byl následující, skoro 70 m dlouhý sestup po žebřících do podzemí. Pá kroků ode dna propasti ale začíná „Hala“ – jeden z největších dómů v Krasu a v kůčově punkovém podání i skutečná „koncertní“ hala vhodná svou akustikou pro (ne)místné popěvky a donekonečna omílanou moudrost „Tohle tě musí poznamenat!“ Mě teda krom „Galerie“ – rampy s množstvím brčkové výzdoby, nejvíce poznamenaly historické nápisy v sedimentech – nejstarší z roku 1946…
Derniéra exkurze proběhla v našem kompaktním jižanském složení za zdmi vilémovického hostince a malého speleo muzea. Zde zápis z morálního nadhledu zakončuji, neboť nejsem zkušený divadelní kritik a netroufám si kritizovat výkony aktérů alternativně laděných kusů jako „Dáme jen jedno a zakončíme to“, „Jak se jmenuje ta vaše slečna“ nebo závěrečné hry „Harry Potter po deseti pivech.“
Moravský Kras – to jest skutečný most mezi východem a západem.
Haré Kršna, Haré Kršna, Kršna Kršna, Haré Haré, Haré Ráma, Haré Ráma, Ráma Ráma, Haré Haré!!!
