Speleohistorický klub Brno

Víkend 10-12.12.2021: „A to je jako všechno Béďo?“ Stojíme před ústím Kamenného žlíbku, u přívěsného vozíku na kterém je úhledně vyskládána hromádka plastových panelů připomínajících dřevěnná prkna. Není to nic jiného než budoucí výztuha stěn sondy do spodních pater Ochozské jeskyně. Podle divokých Bedřichových zvěstí (podaných dramaticky v předvečer soboty na boudě u Ponoru) jsme si představovali mnohem větší množství a z toho plynoucí nesnáze. Takto rozdělujeme materiál na dvě poloviny a jednu z nich svazujeme popruhy do hraničky a navazujeme na lano. Je čerstvě nasněženo, takže předpokládáme, že táhnout za sebou takové „saně“ bude efektivnější než se trápit s deskami na ramenou. Ve čtyřech lidech (krom Bédi jsem tu já, Staňa a čekatelka Anička) se nám daří s menšími obtížemi táhnout desky až ke vstupu do jeskyně. Cestou nákladem likvidujeme sněhuláka a potkáváme výpomoc od Dagmaráků – Šlimce a dredatého muže Jéňu, který se zmrzlými dredy čouhajícími zpod helmy vypadá jako postavička ze sci-fi hororu. Nakonec se k nám přidává i další zájemce o členství Zdeněk a Kuča, kterého vyhodila z auta na mráz (včetně kytárky) jeho paní.

Šestnáctého října je v Moravském krasu krásný podzimní den. S Kučou sedíme na lavičkách u hřiště v Hostěnicích, kouříme krátké velbloudy a čekáme na Béďu z Královopolské skupiny.

Naším dnešním cílem bude vyčištění Hostěnického propadání od popadaných stromů a bahnitých nánosů, které brání vodě cestě do podzemí. Ta místo své přirozené podzemní cesty do Říčky vtéká druhým „záplavovým“ propadáním do systému Ochozské jeskyně a tropí zde neplechu.

Na boudě jsme se sešli za vydatného sněžení už v pátek v poměrně hojném počtu: Standa, Kuča, Martin, později i Milan (6-12) a jeho děvče Bára, jež provází na Výpustku. Večer proběhl standardně, i ta kytárka se vytáhla. Ráno proběhl klasický žlutý vomitus (hádejte kdo) a Kuča raději zhodnotil situaci, že na Zub nepůjde. A dobře udělal. Vydali jsme tedy na Zub sami s Martinem. Nahoře jsme nahodili vzduchotechniku, která již proudí nakrásno až na čelbu. Vzduch v jeskyni byl ale strašný – asi nejhorší co si pamatuji. Naplnit lódnu se muselo na dvakrát a mezitím vydýchat několik minut. A tak jsme naplnili jen lódny sedimentem z čelby okolo popukaných kamenů z minulé akce + sem tam nějaký ten mazlík a museli jsme ku povrchu. Cestou zpět jsme ještě dali Zuzanáčovi na nabití baterku a stavili se na Hádku na Kofolu a kávu a čaj s rumem.

Spustit prezentaci

Jelikož jsem již dříve navštívil několikrát katakomby v Paříži, potom katakomby v Římě a ve Vatikánu a naposledy katakomby v Oděse na Ukrajině, říkal jsem si, jaké katakomby mě ještě zbývají. A tak jsem se vydal do katakomb na Kypru do městečka Paphos (Πάφος), které leží na západním pobřeží a díky svým fenomenálním vykopávkám z dob egyptských faraonů, Mykéňanů, Řeků a Římanů patří pod UNESCO.

Hned prvním podzemí, které lze navštívit se nachází v rámci vykopávek a jedná se o fragmenty chodeb, které vedou z podzemních pohřebních komor přes skály do moře. Podobně lze takto navštívit i tři hrobky králů a podzemní chodby spojené se schodišti tesanými ve skále. Část je již zřícená, ale některé kousky jsou krásně zachovalé.

V neděli 3. října jsme se s Erikem vydali po stopách ztracených dolů na Vysočině na nejmenovaném místě. Jelikož bylo třeba část cesty absolvovat po lesních cestách, rozhodl jsem se otestovat a porovnat cestu svou Oktávkou s bývalým vozem – skoro SUV Feldou. Ve výsledku cestu Oktávkou nedoporučuju, protože jsem si pěkně urval olejovou vanu a zpátky jsme jeli na špagátu. Nicméně se podařilo nově proniknout do neznámého důlního díla na neznámém místě. Jednalo se o poměrně zachovalou štolu s několika odbočkama.

Spustit prezentaci