Minulý týden v září jsme se vydali po dvou letech opět do Francie. Účastnil se Standa a tři lidé mimo skupinu. Tentokráte byla příprava před cestou velmi intenzivní, procházeli jsme desítky objektů, které navštívit a táhli jsme velmi dlouhý seznam souřadnic od Německa až po sever Paříže. Nočním přejezdem jsme se dostali na hranici Německo-Francie do bývalého Sárska. Zde se nachází obrovské množství dolů na uhlí a také velmi rozsáhlý podzemní systém budovaný za nacistů Němci hned kousek ve Francii. Zde jsme přespali na seníku (lepší spaní jsem ještě nezažil). V noci a následující tři dny lilo jak z konve, ale to nás neodradilo od průzkumu blízkého podzemí. Ráno jsme zalezli do vchodu obřího systému. Mapu jsme neměli a tak jsme bloudili chodbami dle vlastního uvážení. Podzemní prostory měly zajímavý pach: nebezpečný a každou chvíli jsem očekával, že se nebude moct dat dýchat, často se v nich nacházely automobily velmi starého data, jakoby z naší První republiky. Cestou zpět ze systému jsme se dostali do podivných odboček a vylezli o kus dál. Nevím co si o tomto podzemí myslet, občas zde bylo i vyšší patro, bokem snad i nějaké odvodnění. Podivné.
Odpoledne jsme pokračovali dál do Francie. Naší další zastávkou bylo podzemí Carrière des Potences à Citry u řeky Marny. V noci jsme se ploužili lesem za vydatného deště hledajíc nějaký ukryt. Ten nám poskytl megaobrovský násypník dolu, kde jsme přenocovali za svitu karby a ohně. Další den jsme hledali vchod do podzemí. Prolezli jsme všechny budovy bývalého závodu, leč vchod jsme nenašli (nyní bych jo již našel). Nicméně nadzemní prostory byly obrovské – násypník a obří přesýpací prostory vertikálně nad sebou utopené ve vegetaci. Dále se přesouváme do vnitrozemí Francie – tentokráte na opuštěný a polozbořený klášter Abbaye de l’Étanche. Provazy vod padají z nebe a prolízáme klášter. Zbyly z něj jen obvodové zdi a žádné stopy ve mně nezanechal. Pižmo starého kláštera zde prostě není. Jakoby obvodové zdi byly staré, ale vše uvnitř bylo nové jen se propadlo. Nakonec procházíme ještě sklepy, které přesně kopírují půdorys stavby, a jedeme dále.
Naší další zastávkou je Carrière Vaux Proverbes. Přestalo pršet a hledáme vchod. Naštěstí najdeme velmi brzy ten pravý, odkládáme si zde věci na spaní a jdeme se procházet podzemím s obrovskými stropy (cca 6 m) a obrovským rozsáhlým systémem. Procházíme a chodíme, zajdeme i do nižšího patra s obrovskou chodbou bez odboček vedoucí až k jinému východu. Chodba je úžasná, obří, větší než ostatní, bez výztuží stropu, je úplně černá. V půli je zával, který je možné přejít. V podzemí se ztrácíme a nakonec naštěstí vycházíme u našeho místa na spaní. Spí se nádherně za svitu karbidky.
Ráno vyjíždíme konečně směr Paříž. Že se již blížíme je zřejmé, všude je naprosto černo, i když přestalo pršet. Přijíždíme do Paříže, parkujeme a valíme do podzemí. Naším cílem jsou nyní dvě věci – Sever severu a Jih jihu. Čekáme na naší kamarádku z Německa Alicii, která je naším velkým zdrojem souřadnic a spolu vyrážíme nejdříve na Sever severu. Katakomby se mění a spolu s nimi i lidé v nich. Dříve zde bývaly party a lidé mající zájem o podzemí, dnes spíše jen feťáci. Moc se s ostatními nebavíme, mineme podzemní hřbitovy a míříme na Sever severu. Chodby zde již nejsou zanešené sprejem, přejdeme metro a nakonec vylézáme přes kolektory na ulici. V 6 ráno jdeme spát.
Následující den/večer nás čeká velká věc – Jih jihu. Je to tajné místo, málokdo má mapu, nic zde není posprejováno a je to ta rozsáhlé, že se člověk hnedle ztratí. Mezi katafily se jedná o místo, o němž se nemá mluvit. Procházíme vysokou vodou a směřujeme dále na jih. Procházíme jednu z odboček a snažíme se dostat na velmi daleké místo, kam ale směřuje jen 40 m moralová plazivka. Dále jdou jen někteří z nás, avšak konečného místa skrze novou zeď nelze dosáhnout. Nicméně zde probíhá intenzivní kopání a tvorba „roomů“ mimo mapu. Vracíme se skrčení na hlavní chodbu a pokračujeme dále, chceme se dostat na jedno oddechové místo, procházíme chodbou se zřícenými stěnami, ale ouha, chodba je injektována zcela nově betonem a rozsáhlý systém je tímto nedostupný. To nás patřičně rozesmutní, ale pokračujeme dále na jih. Bohužel voda v chodbách je vyšší jak broďáky a nikdo se nechce totálně namočit. A tak vylézáme v předměstí Paříže poklopem ven bez toho aniž bychom viděli úplný Jih jihu. Možná je to dobře, protože systém je tam tak rozsáhlý, že bychom se jistojistě ztratili a šli spát možná až další den po poledni. V noci při spaní pod mostem zjišťujeme, že vedlejší bezdomovec nám lapl papírovou lepenku pod karimatky. V noci mu ji bereme, což ho naštve do ruda. Ráno pálí kalhoty a metá na nás kouř a bouchá tyčí o sloup, aby nás vzbudil. Po našem vzbuzení probíhá poměřování nožů (bezdomovec vyhrál). Nakonec se vše udobří a člověk se má opět nad čím zamýšlet.
Loučení s Alicií je dojemné, jede s námi ještě na Montmartre (zde je také podzemí), kde se loučíme. Přeci jen se známe již dlouho. Před mnoha lety jsme se potkali na velké party oslavy tamního speleoklubu. Od té doby spolu jezdíme do Paříže, Alicia navštívila i naše podzemí a textilní továrny v Česku. My pokračujeme dále k Notre Dame, kde zažíváme opravdu krásné okamžiky. Sedíme u výduchu teplého vzduchu u NotreDame, kde jsme klesli na úplné společenské dno. Ale jsem šťastni.
Před cestou zpět do vlasti se přesouváme ještě na sever Paříže do další obrovské podzemní továrny, kde se vyráběly V2 rakety. Před vchodem zrovna probíhá cvičení francouzských speleologů. Posilněni tím, že nás má kdo zachránit lezeme do útrob megakomplexu, v kterém se kompletně ztrácíme. Obří chodby se mění na zavalené částí, které opět přechází v obří chodby. Na závěr se dostáváme do systému tak rozsáhlého, že raději jdeme zpátky. Chodby zde mají čtvercový tvar vyřezaný pilou a jako ementál se táhnou na všechny strany. Debordelizujeme se a jedeme zpět do vlasti. Z plánového podzemí jsme bohužel stihli navštívit jen pětinu a tak se máme zase následující roky na co těšit!
