Rumunsko Banát 2015

Středa, 3.6.2015 - 22:50 · 1 Komentář

8.-10.5. první DOD na Býčí skále, to byl můj plán, ale přišla smska od Kajmana, která všechno změnila. Nedá se odolat návštěvě místa, kde jsem byl před třiceti lety a byl jsem zvědavý jak se změnilo. Proto obvolávám známé, kteří mají zájem se podívat do Banátu a ve středu 7.5. v 19.00 se scházím s Kajmanem, Pedrem, Vendulkou a Káčou u Teska a vyrážíme směr Banát. V Maďarsku se potkáváme s dalšími členy výpravy Jirkou, Kedlubnou, Pinďou, Katkou a Luckou, kteří vyráželi z Mikulova. Cesta probíhala vcelku dobře a nikomu se nic nestalo na rumunské tankostrádě i když pár děr jsme trefili.

V pátek ráno jsme na místě a jdeme se ubytovat. Svatá Helena je v mlze a říkáme si, že nám počasí moc nepřeje, ale během hodiny se vše mění k lepšímu a tak to vydrželo až do konce. Po nutné chvilce odpočinku po noční cestě, vyrážíme na první výpravu k vodopádům u Padina Matei. Pod vodopády jsme si vzpomněli na Karla Kosinu a udělali fotografický workshop. Při toulkách kolem vodopádů jsem narazil na 20 cm užovku, která krásně pózovala při focení a když ji to přestalo bavit tak se odplazila do úkrytu. Jaké ale bylo moje překvapení, když jsem po shlédnutí fotek na pc uviděl zmiji růžkatou. Po těchto zážitcích jsme se museli občerstvit a tak hurá do Girniku. Po malém pivu vyrážím k Maškům, kde jsem se ubytovával před lety. Po asi půl hodině vzpomínání se vracím k výpravě s palačinkou v ruce vzbuzujíc různé reakce, od údivu po závistivé pohledy. Většina skupiny se rozhodla jet do lomu po cestě a já s Káčou ještě chvíli pobyli v Girniku a podívali se na Filipovu díru dlouhou 78 metrů. Své jméno dostala po cikánovi Filipovi, který v ní údajně přebýval. Jsou v ní vidět pozůstatky primitivního vybavení (police). Po cestě zpět jsme se zastavili u domku kde dříve býval pan učitel. Byl prázdný, protože se odstěhoval někam do Čech tak jako mnozí česky mluvící obyvatelé Banátu. Ještě jsme nakoukli na kostel a faru a honem do lomu za ostatními. Při procházce lomem jsme si uvědomili jak se uměle vytvářejí údolí a posbírali nějaký chalkopyrit jako suvenýr. U aut nás čekala ochranka lomu a zjevně nechápala co to ten chalkopyrit je. Akce začíná a končí jako již tradičně ve Svaté Heleně v hospodě, což jsme logicky nemohli porušit. V sobotu vyrážíme k jeskyni Poleva vzdálené asi osm kilometrů od Svaté Heleny. První zastávka je opět v hospodě na občerstvení. Dlouho jsme nepobyli, hospoda se zavírá preventivně, protože se objevilo auto s temešvárskou značkou, nejspíš berňák. Také bereme nohy na ramena a kolem větrných elektráren mizíme v lese ke Kulhavé skále, kde je skalní most a pokračujeme k jeskyni Vranovec. Nedočkavci vyráží do jeskyně, která není dlouhá, ale na konci jsou odměněni pěknými sintrovými jezírky. Poté jsme obdivovali vodopády a přírodu v okolí. Našel se i jedinec co si hned začal hrát na dřevorubce, ale nejhorší nápad byl dát si chladit pivo do potoka, protože jsme netušili, že tu mají mloky alkoholiky, kteří se po chvíli začali stahovat k plechovce. Po malém osvěžení jsme se vydali cestou necestou k jeskyni Poleva. Ta necesta je myšlena doslovně, protože na závěr cesty jsme se obuli do gumáků a brodili jsme se potokem v kaňonu. Před jeskyní jsme se posilnili a po debatě kam dát batohy, jsme je nechali venku s tím, že do takové pustiny nikdo nezavítá. Ale jaké bylo překvapení, když jsme v jeskyni po cestě zpátky potkali dva jeskyňáře v oblecích od Hýskové. Jeskyně Poleva mi tak trochu připomínala Ochozkou jeskyni v menším. Nejdříve jsme prolezli hadicí po čtyřech ve vodě, kde posouvání kufru připomínalo zvuk padajícího kamení. Poté jsme se dostali do velké chodby, kde nás za první zatáčkou čekala nádherná krápníková výzdoba. Jeskyně má délku necelého kilometru a zhruba po 700 m přechází do plazivek. Jeskyní protéká aktivní tok. Asi po 500 metrech jsem se rozhodl po informaci, že dál už není tak nádherná krápníková výzdoba, pomalu vrátit a nafotit tu krásu. Nakonec se rozhodnutí ukázalo správné, protože jsme nejhorší polovinu cesty zpět absolvovali za denního světla. Zakončení akce proběhlo klasicky v hospodě, kde jsme potkali Anděla, Petra Celýho a další dva lidi jejich výpravy což bylo taky vysvětlení dvou jeskyňářů v Polevě. Třetí den jsme začali mší. Vzhledem k tomu, že Svatá Helena má dva kostely, museli jsme navštívit oba. Kedlubna v baptistickém kostele objevil svůj největší hit, který jsme stačili nahrát a kdykoli jsme chtěli, aby se mu zježily vlasy na jeho plešaté hlavě, tak jsme mu ho pouštěli. Potom jsme se rozdělili, jedna skupina se šla podívat k jeskyni s Muchou, kolem Dunaje a povrchovku kolem Svaté Heleny. Druhá skupina odjela do Bígru a šla hledat doposud jim neznámou jeskyní. Stále ji nemohli najít a tak nakonec vložili GPS souřadnice do GPSky a polohu jim to ukázalo v Srbsku, takže nenašli. Zato my byli úspěšnější a jeskyni s Muchou našli i když díky rozšíření silnice se vchod nachází blíž a ne dvacet metrů ve stráni jak jsem to znal. Jméno je odvozeno od rumunského názvu rostliny Muchničky. Jeskyně má celkovou délku 254 metrů a je rozdělena na dvě části, suchou a vodní s postranními fosilními galeriemi. V jeskyni jsou dodnes zbytky zděného opevnění z roku 1800 a velké množství guana po početné kolonii netopýrů. Jeskyně je hojně navštěvována. My tam potkali velice družnou skupinku svatebčanů, která chtěla jít s námi, ale nakonec je odradila voda v botách. Závěr dne nám zkazila bouřka a tak jsme rozdělali oheň v kachlových kamnech, aby se druhá část výpravy, která se ještě nevrátila měla kde usušit. Poslední den byl ve znamení příprav k odjezdu, jako třeba nákup vynikajícího kozího sýra místní produkce. Po cestě zpátky jsme zastavili v Moravici, kvůli Pedrovi, pro pár fotek místního nádraží a v Temešváru vyfotit rozvod elektriky připomínající vánoční výzdobu.

________________________________________________________

Svatá Helena, Girnik a okolí.