Speleohistorický klub Brno

V sobotu 23. 2. měla být na ZUBu celoskupinovka. Aby nedošlo k nedorozumění, celoskupinovka není společná akce, které se účastní celá skupina, alebrž celá skupina je dopředu informována, že se na její zájmové lokalitě něco děje. Tak se všichni – tedy celá skupina – mohou společně těšit na nové postupy, objevy, reporty. A o tom vlastně jeskyňařina je. Mít možnost podívat se tam, kde ještě nikdo nebo skoro nikdo nebyl. Vždyť kdyby se někdy stalo, že by přišli všichni, ve většině skupin by se nejspíš na dané pracoviště ani nevešli. Vzájemně by si zavazeli a brali by si radost z objevování. No a tak, přestože každý má možnost přijít, většina moudře nepřijde a obětuje se tak pro blaho ostatních.
Ne že by neexistovaly příležitosti, kdy se celá skupina sejde. V zásadě jsou dvě. Výročka, to dostanou příležitost přispět ke společnému účtu i ti, které člověk už nepoznává, jak dlouho je neviděl a pak požehnání zvané bečka. Bečka je totiž v životě jekyňáře něco jako šábes pro žida, vítr pro plachetnici či políbení pro milence. Zde se bilancuje, utvrzují se stará přátelství, plánují se nové postupy. Člověk se konečně dozví, kam už skupina společně postoupila. Každý se tak může konečně znovu cítit jako právoplatný člen skupiny. Proto je důležitou starostí šéfa každé skupiny pečlivě plánovat a organizovat, kdy se tato setkání budou konat, aby snad nedošlo k poklesu jejich konání a tím tak k postupnému snížení jeskyňářských aktivit…
Ale zpět k sobotě. Sraz s Dunou jsme si domluvili na devátou. Kupodivu ráno všechno klaplo a tak jsem mohl 8:59 přijet na parkoviště u zahrádek. Duna už se převlékal do overalu a překvapivě nebyl sám. Kuču přivezla žena a tak jsme (na tuto ranní hodinu nezvykle) byli už tři. Pozval jsem Kuču do auta, že ho odvezu až k díře. „Nejsme na závodech“, zavrčel a já poznal, že jsem zas doma mezi svými milými. Že je vše v pořádku, při starém, ve svých zajetých kolejích.
Trochu přituhlo, -1 °C, a tak jsme mohli dojet až na parkoviště k díře. Než jsem se u auta převlékl do overalu, kluci už otevřeli díru, vytáhli vrátek a zapojovali vzduch. Protože byl mráz, tak propisku hned nikdo nezkoušel… 😉
Já byl vybaven být na povrchu (dvoje jégry a podoveral člověka zahřejí) a tak Duna sfáral, že bude navěšovat to, co bylo natahané na dně Východní. Kuča si zapálil, aby mu bylo veselo, a začali jsme s těžbou. Postupně se vytahala veškerá hlína a pak nastoupilo kamení. Já točil vrátkem, Kuča svěšoval a vozil kolečko. Já trochu pomáhal čistit lódny od přilepené hlíny, abychom ji znovu nevraceli do díry.
Mezitím, někdy okolo desáté, dorazili, jak slíbili Staňa s Petrem, a z předpokládané sestavy už chyběla jen královna. Bohužel tu nechal ve štychu dopravce. Chudera se zničená po noční a půldenním cestování objevila až někdy ke dvanácté s přáním po krátkém odpočinku sfárat. Nakonec se jí podařilo splnit jen to první, ale i tak zasluhuje obdiv za snahu. Já bych po noční nejel ani náhodou. Leda do postele.
Ruka už mě bolela a tak mě Staňa vystřídal u vrátku. Petr sfáral a pomáhal Dunovi plnit lódny, protože už se začali čistit Nohsledi a v jednom by se to dole nedalo stíhat. Kuča se střídavě staral o teplo, kolečka, vysypávání koleček a cigára. Byl tak chudák v jednom kole, ale stíhal.
Jednu chvíli jsme táhli strašně těžkou lódnu. Trojnožka skřípala a nahýbala se, až jsem se bál, že ji nevytáhneme. Když tu jsem si všiml, že nám vyskočilo lanko z kladky a my vesele řežeme lanem hřídel kladky. „Co mi to jen připomíná…?“ Naštěstí jsme si všimli včas, pomohli nadlehčením lana a hned po vytažení jsme zase lano nasadili. Holt když se lidi baví a hádají, kolik že to má skupina vlastně let, kdy a kolik udělat beček, pozornost klesne a průšvih je na spadnutí…
Začaly mi mrznout nohy. Materiálu zespodu ubývalo a tak jsem se rozhodl jít taky dolů, pomoct klukům. Většina původní hromady už byla krásně vyklizená. Zůstalo jen trochu štěrku a pár větších kamenů, které se po navrtání a načechrání konečně vlezly do lóden a taky vyjely nahoru.
Pak jsme se rozdělili. Já si vylezl klovat nahoru do Hnízda, Duna dočišťoval spojnici Východní – Nohsledi od zadupané hlíny a Petr si zalezl do Krtkovky, že ještě něco nakope, dokud jsou kluci se Zuzkou nahoře ochotní tahat. Tempo už sice zdaleka nebylo takové jako na začátku, ale není se co divit. Vytahalo se tak 5-6 rund většinou kamení a ono je to něco materiálu. Taky počasí nebylo nejvlídnější. Ještě, že tam měli trochu tepla.
(Chlapci vykládají se pověsti, že kolem nich prošla čtveřice běžkařů…No, zima sice byla, ale sníh…? Holt někdo vidí světýlko, jiný běžkaře, jiný…)
Duna párkrát pomohl Petrovi i mně přetáhnout materiál na dno Východní, ale někdy okolo třetí už musel domů.
Petr postupně hlásil, že se chodba rozšiřuje kolmým schodem nahoru a směřuje doleva. Uvidíme, kde se časem vynoří. V Nohsledech? Já osobně si spíš myslím, že za tou stěnou sedimentů, co je dosud na dně Východní a neměli jsme ji čas vytahat. Uvidíme. Třeba jde úplně jinam. Někdy okolo páté nás opustilo statečné povrchové družstvo, které zvládlo vytahat vše, co se až do té doby natěžilo. Standa s Kučou odešli přespat na boudu. I návštěva přišla (Béďa a Jana).
A tak jsme s Petrem osiřeli. Já načechrával vzdorující balvany a Petr s roxorem dělal průzkum po jeskyni a nakonec vylezl na povrch, kde na mě čekal. Konečně se mi podařilo uvolnit do sebe zaklesnuté balvany. Řeknu vám, když člověk na sebe, byť řízeně, uvolní kámen cca 70*70*50 cm, který už má pár set kilo a on se na vás kutálí… Je to dost intenzivní pocit. Naštěstí se dokutálel přesně tam, kam měl. Počkal, než jsem ho na třikrát podrbal, a pak už šel sházet dolů. Nakonec dole zůstala zase pěkná hromada kamení. Postoupili jsme zase o kus (tak cca 0.5 m) dál. Bohužel poklička znovu pokračuje a ta se zatím sundat nepodařila. Tak snad příště. Kolem sedmé jsme zavřeli díru a vyrazili si domů odpočinout.
Světýlko, jako minule, už nikdo neviděl. Zato Petr by mohl přísahat, že když se bez baterky coural po Skalce, jak na mě čekal, tak v lomu slyšel, jak tam někdo bez světla jezdí na kole…A to pil jen nealko… Jo, jo. Není to tam v noci pro každého 😉