Speleohistorický klub Brno

Katka šla v sobotu na noční a já měl rest z výročky – nezkontrolovanou zatékající střechu na boudě a neodhadnutou velikost kavity u skruží na Ponoru po loňské povodni. Rovnice – riziko z cestování vlakem do práce, nevyvenčený Michal na korono-prázdninách a potřeba dokončit slíbené – nakonec vyústila ve večerní výjezd přes Brno na boudu… Denní teplota příjemných 15°C napovídala, že nádherná sobota je před námi. V sedm večer jsme s Míšou parkovali pod boudou. Bouda nás trošku poškádlila zaseknutou petlicí, ale ani trochu nás nenapadlo, že je to znamení, že by bylo možná vhodné odjet domů 😉 Už před šestou zvoní budík. Je potřeba být před sedmou pro Katku. Stejně se při těch -8 °C a běhajících myších nedá pořádně spát. Skoro všechny obchody jsou kvůli infekci sice zavřené, ale VD by se snad mělo dát koupit i na benzínce. Zastavuji ve Vinohradech, dotankuji a kupuji potřebný olej. Třeba pomůže. U pokladny paní bez roušky… a kašle. Chraplavý suchý kašel… Rychle platím kartou a mizím. Za necelou hodinu jsme s Katkou zpátky na boudě. Míša konečně zatopil a bouda je najednou docela vlídná. Aspoň si Katka dobře pospí. Vyrážíme rozlousknout zámek. …Nerozlouskli jsme… No třeba časem… Pokud se ale kavita zatáhla, není potřeba shánět materiál na ucpání, bude stačit udusat jámu a zbytek dotěžit z jeskyně – pokud se do ní ještě někdy dostaneme. 😉 ale zabijeme tak hned několik much jednou ranou – podíváme se znovu na taré pracoviště, vyčistíme jeskyni od povodňové katastrofy a zajistíme opět vstup… Nanosili jsme si věci na spaní, nachystali kamery, Disto a vyrazili k Ponoru. Cíl byl jasný – zkusit odhadnout velikost vyplaveného prostoru. Gopro kamera na lanku a 1,5 m dlouhá endoskopicná kamera nám měly pomoct podívat se tam, kam normálně oko nedohlédne. Kavita se od té doby, co jsem si ji prohlížel naposled, značně změnila. Původní otvor cca 40×40 cm byl ten tam a vedle předposlední skruže byla ze tří čtvrtin jáma 1,2 m hluboká, široká 65-80 cm a vždy s délkou cca 1,5 m – tedy objem cca 2 m³. Výborné, skruže se zatím nepohnuly. Na povrchu jámy ale není vidět žádný otvor. Do jámy jsme nevlezli – v nastalé tmě jsme chtěli kavitu prosvítit zespodu a nechtěli jsme případné ústí nechtěně ucpat, ale… Ale zámek, který se už půl roku neotvíral, se rozhodl vzdorovat. Nepomohlo ani domlouvání vlídnými slovy, ani mogul z boudy, VéDéčko nebylo… Původní vlahý jarní večer byl ten tam. Původně rozblácená cesta ztvrdla – jednoznačný důkaz, že teplota již klesla pod bod mrazu… Jedenáctá se hlásila a my věděli, že dovnitř to tentokrát nepůjde… Konečně jsme se dostali k prohlídce střechy. Mokrý sklad a uhnilou podlahu u kamen jsme si prohlídli už včera… když už sklad vypadá tak hrozně – prkna odpadávají ze stropu, je vidět prohnutou IPU, která dělá na střeše kapsu dovnitř, všude mokro, jak bude vypadat střecha….? Pořád jsem věřil, že plachta, která se tam loni natáhla, drží a vodu kterou vidíme dole je jen to, co steče po skále. Bohužel. Z plachty zbyly už jen potrhané cáry a nemá ji cenu natahovat. Je zralá do kontejneru. Boudu už nic nechrání a oprava je víc než nutná pokud se na příště nechceme scházet jen u venkovního ohniště… Po desáté vyrážíme na ZUB. Než se Katka dospí. Na dně Východní nás čeká překvapení – převrácený žebřík a na jeho původním místě leží macík který nenadzdvihnu. 100 kg? Ono je to jedno. I kdyby měl 20 a někdo tu stál… První mi bleskne hlavou pracant Pavel, který tu zůstal po poslední akci s dětmi, ale po chvíli pátrání se ukazuje, že kámen spadl sám ze stropu na severní straně Východní propasti. Jojo, je jarní vlhko, jeskyně pracují… Míša se jde podívat ke Krtkovce, jak asi teď vypadá… Kdysi tu začal pokusně, kopat do rovné stěny průkopu, pak jsem zkusil já a i když jsem byl hluboko na celou ruku a roxor tak jsem to zavrhl jako neperspektivní… Ale přišel Krteček, Zuzka, Duna a další a další, kteří to viděli jinak. Díky jim za to… Dívám se po vší té záplavě sedimentů a hlavou mi bleskne dnes úsměvná poznámka kohosi ze staré kroniky, z doby, začátků objevování ZUBu: „Vypadá to, že není kde kopat, vše se zavírá do puklin, bude se muset koupit vrtačka, aby se dalo pokračovat…“ „Tatí, co tady dělá ten zával?“, Míšovo volání mě probouzí. V první chvíli myslím, že někdo těžil z Krtkovky a před ní si udělal zakládku, ale po chvíli vidím krásně klenutý skalní profil chodby a vidím, že příroda řádila a sesula se další hliněná stěna… A bylo rozhodnuto, kde se bude kopat. Ven jsme stihli dostat jen 15 vaniček. Zbytek zůstal bohužel dole. Telefon, že na boudě se dospalo a jede se domů, nám o půl třetí ukončil akci… Tak pokračování zase někdy. Asi bude fajn některé stěny a kameny strhnout řízeně, než když budeme čekat, až je tentokrát poltergeist hodí na nás 😉