Speleohistorický klub Brno

(Pro lepší názornost doplněno barevnými obrázky autorovými.)

„Krásný je svět ale plastičtí lidé to nevidí, krásné jsou květiny, ale plastičtí lidé to nevidí, krásný je západ slunce ale plastičtí lidé to nevidí, jen jedna věc je pro jejich oči, jen jedna věc je pro ně hezká – plastičtí lidé v PODZEMÍ!“

Věra Jirousová – Vesmírná symfonie

„A vy jste kdo?“ U našich zaparkovaných aut nedaleko Punkevních jeskyní zastavuje nevkusný turistický vláček a jeho mašinfíra není zrovna z naší přítomnosti nadšený, dost mu bráníme v průjezdu. „Hm, že bychom byli LIDÉ?“ No lidé, jak se to vezme. Vozovka je zaplněna našimi špinavými overaly, zabahněným nářadím, holínkami a jinými předměty lidu dělného podzemního. Hned vedle hopsá bos jen v podvlíkačkách a se svou neodmyslitelnou zimní čepičkou na hlavě můj velký (stavbou těla spíše menší) guru pro speleologii a skálolezectví – pan Kučera, obecně zván jen Kuča. „Dělej, dáme cigáro a štamprli v bufetu!“ Ustrojen ledabyle tedy hopsám směrem k malému pohostinskému zařízení, těšíc se na tradiční truňk před sestupem do podsvětí.

O chvíli později již taháme bedny s vercajkem skrz davy výletníků k malinkému přístavišti a snažíme se nalodit na jednu z pramic, které brázdí podzemní tok Punkvy. Panuje veselý chaos, Kuča  přispívá k náladě svou interpretací devadesátkového rapu, dokud ho jeho manželka Veronika neuklidní. Je to ale těžká práce, neboť jeho skřítčí tělo v sobě ukrývá energii standartního jaderného výbuchu…

Než naše loď odrazí od břehu, pojďme si teď v krátkosti vysvětlit, jak jsme se tu octli a kam že se to vlastně vydáváme. Celá tato roztomilá událost děje se v rámci výpomoci našim přátelům ze skupiny  6-20 „Moravský kras“ – tu zde zastupuje Jirka Kunc, který povede „lezecké“ družstvo (slečna Kateřina a pan Plíšek z 6-08 „Dagmar“) do Katedrály horní vertikální cestou. Naši „horizontální“ skupinku tvoří Mirka a její přítel z Holštejnské skupiny, za náš Speleohistorický klub je tu Kuča s rodinkou a mnou coby čekatelem, z Dagmaráků pak ještě čekatel Martin. Naší „vodácko-bahnitou“ výpravu povede Pavel Šunka, řečený též Krtek, o němž bude ještě řeč ještě dále, po malém historickém exkurzu:

Píše se rok 1920 a věhlasnému badateli Karlu Absolonovi se konečně daří překonat Wankelův sifon,  tím objevuje v Punkevních jeskyních nejen další vodní prostory, ale i suchou odbočku vedoucí do nádherného Masarykova dómu. Za ním čekalo tehdejší objevitele další překvapení – soustava dómů s průhlednou krápnikovou výzdobou, která dala těmto prostorám jméno..

Nyní se ale vraťme zpět k naší veselé výpravě – loďka je již naložena, motor startuje a hrdinská plavba do podzemí může začít. Žádné velké dobrodružství se ale nekoná, již po několika minutách plavby kotví náš malý křižník na 4. pohádkovém jezeru. V Masarykově dómu pak již stačí jen otevřít nenápadnou branku v plůtku, zapnout čelovky a vydat se do prostor, kde již nevládne turistický průmysl a rozvody osvětlení.

Křehkou výzdobu připomínající led znám ze snímků Skleněných dómů již nějaký ten pátek a přiznám se, že realita mě poněkud zklamala. Ale jen na chvíli, protože co výzdoba nestíhá svým počtem a velikostí, to dohání svou krásou a nevšedními tvary. Tenká brčka, připomínající svou jemností nejlepší výrobky jizerských sklářů, popírají gravitaci a kroutí se různými směry. Takovým útvarům říkáme „heliktity“ a za jejich tvar je podle jedné z teorií odpovědné proudění vzduchu.

Za prvním dómem na nás čeká první laskomina v podobě zabahněných polosifonů. Nejsem vůbec nadšený, protože můj nový overal zůstal na naší základně a náhradní pracovní kombinéza je jen z běžné látky. Již brzo mění barvu a stává se malým krasem se vším všudy, nasává vodu stovkami malých ponorů v látce, vede ji po vnitřní straně a na jiných místech prosakuje zpět ven….

Pavel, řečený též Krtek, naštěstí prokopává svou nezbytnou motyčkou strouhu a odvádí část vody do vedlejší chodbičky. Krtek je výraznou osobností působící v severní části Moravského krasu a již dle jeho přezdívky nemusíme pochybovat, že jeskyňářství je pro něj víc než jen víkendová kratochvíle. Jeho velkým snem je učinit z propasti Macocha deponium a zaplnit ji až po okraj vytěženým sedimentem…

Kráčíme, plazíme a lezeme po čtyřech skrze kaluže a lepkavé bahýnko. Naším úkolem bude posléze prohlubovat strouhy a tím se pokusit alespoň částečně odvodnit cestu. Najednou se úzká chodbička rozplyne a stojíme …. v prázdnu! 

Na konci 80. let 20. století zaměřili místní speleologové svou pozornost na spleť malých chodbiček na konci Skleněných dómů. Šestého května roku 1989 se prokopali do obrovské prostory, tu nazvali KATEDRÁLOU.

Stojím v asi největší prostoře, jakou jsem měl dosud možnost spatřit. Skutečná „Sagrada Familia“ Moravského krasu. Svítilna nezvládne osvětlit celý prostor, který opravdu připomíná velkolepý gotický chrám. Vešli jsme bočním vchodem, nad námi se v úctyhodné výšce zvedá klenba, nad „oltářem“ je dokonce opravdová velmi vysoká věž – soustava komínů vedoucí až na povrch. Z věže visí lano, zkouším za něj zatahat, zvony se ale neozývají… Zanecháváme na místě Krtka, ten šplhá pracovat do komínu „Nad rumpálem“, my se vydáváme zpět do dómů plnit náš úkol. Krumpáči a rýčkem prokopáváme stroužky a radujeme se jako malé děti, když si po dešti v bahně vytváří rybníčky. Naháníme pak vodu z kaluží do kanálku lopatou a diskutujeme o tom jestli je normální dělat něco takového ve svém volném čase, zcela dobrovolně a bez nároku na odměnu. Po asi hodině jsme zpět v Katedrále a na první pohled je něco zcela jinak. Věž se začíná někde v horních patrech barvit do odstínů růžové a žluté, jako kdyby úsvit přicházel do zvonice chrámu ještě zcela ponořeného do tmy. „Lano volný“ ozve se seshora a první jeskyňář slaní dolů. Tedy jeskyňářka – protože po laně se jako píďalka spouští Martinova krásná přítelkyně Kateřina. Martin je stejný speleo mlíčňák jako já a ke speleologii se dostal celkem nedávno právě díky své nové známosti. „Svatá Kateřino, sestup mezi nás hříšné! Obdaruj nás svou přízní a milostí! Kámen!“ pějeme společně falešný chorál. „Jste fakt dementi!“ prohlašuje ušmudlaná světice a s úsměvem ze sebe sundává lezeckou výstroj. Po nějaké době se k nám spouští i zbytek vertikálního družstva a malé seslání z nebes je u konce. Cesta zpět utíká velmi svižně a za pár desítek minut jsme všichni zpět u malého mola v Pohádkovém jezeře. „Mohli bychom jako správní piráti zabrat loď a vyházet turisty přes palubu.“ navrhuje někdo, ale protože se nikdo nemá k činu, čekáme na volnou pramici. „Nazdar bahňáci!“ loučí se s námi malá holčička vskutku přiléhavým pozdravem a se zbytkem návštěvníků odplouvá vstříc zmrzlině.

Teprve o pár hodin později, po večerním koupání v lomu a převlečený do suchého a čistého oblečení, jsem skutečně spokojený s krásně prožitým dnem. I bez zmrzliny!

Děkuji všem! Martin Mates