Ač k tomu titulek svádí, neřešili jsme o víkendu v půli června žádnou záhadu související s jistým klackem, tedy spíše klacíkem či bambitkou, jejíž exhibici často na akcích neunikneme. Vše začalo už v pátek pozdě večer, kdy Kuča, Lukin a Erik šli do Huntuntuntu rozebrat menší zával. Úkon se povedl a objevila se nová meandrující úžina, odhadem délky 5 metrů. Na konci je komín, ve kterém je vidět klacek – ten má podle Kuči tloušťku 2 cm a délku 1,2 m.
Zatím tak můžeme spekulovat, kudy se klacek do díry dostal a kdy k tomu došlo. Nabízí se ale i alternativní vysvětlení – třeba že jde o součást kořenového systému borovice, která dala jméno naší jeskyni. V galerii můžete kromě této zajímavosti spatřit i puklinku, ve které šlo dohlédnout několik metrů do hloubky a vhozený kamínek po pár odrazech skočil do bláta – je tak možné, že tato puklinka ústí do Jožova dómku.
O ničem z toho nevěděla čtveřice, která v sobotu ráno došla na ZUB – Dave Duna, Dave Luv, Climber a Adam. Na díře bylo pusto a prázdno celé dopoledne, ač byla ohlášena celoskupinová akce. Vlezli jsme do díry a vytahali plné lódny ze Severní propasti do Centrálu. Nainstalovali jsme nové lano k vrátku, neboť původní bylo prodřeno na minulé akci. Nakonec jsme vytahali všechny kýble i lódny z Centrálu.
Po poledni začali přicházet první spáči – od Kuči jsme se dozvěděli o včerejším postupu a jeho noční oslavě. K díře zavítal i Honza Handl, někdejší člen skupiny a spoluobjevitel Kandidátského dómku.
Postupně byla zahájena těžba z Jižní propasti / Huntuntuntu a já zalezl do koncové síňky v Trucchodbě. Kromě průzkumu čelby jsem chtěl vyzkoušet, jestli neuslyším dění z Huntuntuntu nějakou puklinou či komínkem. Výsledek byl negativní. Pak došel Bob a zahájili jsme těžbu v Severní větvi, tedy přesunul jsem se na dno Severní propasti. Postupně se mi zdálo, že začínám slyšet hlasy – no snad to není projev začínající schizofrenie ;). Poznal jsem Kučovo typické vyřvávání, kdy radil lidem, jak prolézt Huntuntunt. Nejhlasitější příjem byl v místě začátku dráhy, kde se vpravo táhne puklina, která začínala před prokopáním chobotu o nějaký metr výše (již odtěžené Silvestrovské okénko). Strčil jsem hlavu do pukliny a zkoušel jsem na Kuču řvát – leč neslyšel mě.
Naopak mě slyšel Dave Duna, který byl na někdejším dně Jižní propasti (nynější deponie). A když na mě promluvil, slyšel jsem ho úplně čistě a hlasitěji než Zuzu z Centrálu. Mohli jsme si s Dunou povídat, aniž bychom museli řvát. Když skončila těžba z Jižní, přišel nám Duna pomoct do Severní a vytěžili jsme další rundu lóden. Zuzanáč byl zrovna v Huntuntuntu a potvrdil, že mě slyšel – a to jsem už nestál na dně propasti, nýbrž pod jejím ústím u lanovky.
S Bobem jsme těžili i malčinské bláto ze dna Severní propasti. Když jsem vylezl z díry, u skruže zrovna stála Katčina Natálka – a celá v zářivě bílém. Podíval jsem se na své zablácené rukavice, na blízkou oběť… ale vzpomněl jsem si, jak dopadl jistý deviant Průša a akci „čím je bílá hnědější, tím je prádlo ZUBější“ jsem neuskutečnil ;). V díře zůstali Bob a Duna a naplnili další rundu lóden. Na čelbě v Trucchodbě postupujeme stále rovně i vlevo – ve vyšších úrovních červenice přechází v jíl. V sedimentu stále nacházíme korodované bloky různých velikostí.
