Šestnáctého října je v Moravském krasu krásný podzimní den. S Kučou sedíme na lavičkách u hřiště v Hostěnicích, kouříme krátké velbloudy a čekáme na Béďu z Královopolské skupiny.
Naším dnešním cílem bude vyčištění Hostěnického propadání od popadaných stromů a bahnitých nánosů, které brání vodě cestě do podzemí. Ta místo své přirozené podzemní cesty do Říčky vtéká druhým „záplavovým“ propadáním do systému Ochozské jeskyně a tropí zde neplechu.
Béďa nakonec přijíždí i se svou sestrou a tak se ve čtyřech lidech již zanedlouho činíme u propadání. Nejtěžším kouskem je nařezat pilou popadané kmeny, ty pak navázat na lano a dotáhnout na břeh. Poté již čistíme lopatou nánosy listí a drobného dřeva a za pár hodin již místo vypadá jako připravené na focení do kalendáře „CHKO Moravský kras 2022“. Kuča čistí i samotný jícen a za pár chvil již voda krásně hučí komínkem do podzemí. Občas lze v potůčku zahlédnout i zbloudilou rybu, která sebou rychle mrská proti proudu, nechtíc podstoupit nedobrovolný výlet do říše převozníka Chárona. Jednu z nich Béďa vyprošťuje z mělčiny a ukazuje dětem z kolemjdoucí rodinky. Malé kopie svých rodičů dosud znaly rybu maximálně v podobě smaženého filé, takže naše malá ichtyologická ukázka sklízí zaslouženou pozornost. Z celé pracovní akce máme všichni velmi dobrý pocit, protože si dobře uvědomujeme kontrast mezi původním a současným stavem lokality.
Cestou do Ochozské jeskyně sestupujeme do útrob Říčankovy skály obhlédnout tzv. „3D zával“ a po nějaké době již stojíme u vstupních mříží největší jeskyně na jihu Krasu. Mezi obvyklý speleo folklór patří pomluvy jižní části Krasu a uštěpačné poznámky na nevelkou velikost zdejších krasových útvarů z úst jeskyňářů ze severu. V reálu patří alespoň Ochozská jeskyně k velmi nemalým systémům a svou krásou může konkurovat i slavným Punkevním jeskyním. Hlavní dómy se stropy posetými stovkami brček, Spící beránek, Dívčí sen nebo slavná Smuteční vrba jsou notoricky známé nejen zde v povodí Říčky. Za Vrbou ještě za odměnu prolézáme systém tzv. Labyrintu a snažíme se prolézt i bahnitou velmi kluzkou plazivkou zvanou dle svého tvaru „Pochva“. Pochvu se nakonec podaří penetrovat svým průlezem jen lidský červík Kuča. Po návratu do hlavních částí činíme ještě krátkou odbočku přes Zkamenělou řeku do sondy vedoucí ke spodním patrům. Trháme nějakou tu zteřelou výdřevu a tu pak odnášíme na povrch.
Večer na boudě pak probíhá v klasickém „ponorném“ duchu. Béďa navíc zapíjí radostnou událost – narození své dcery Barborky, která dostala své jméno po patronce všech havířů a jeskyňářů. V pokročilé fázi večera se jako čert zjevuje ještě Šlimec z Dagmary a přispívá do nálady nejen lahvinkou kvalitního karibského destilátu. A takhle si tu žijeme!
Sepsal Martin
